Byl večer, lampy na ulici hrály si se stíny a noc byla cítit vzrušením.
Byla doma.
Nemusela se ani podívat a věděla, že zas pil. Způsob odemykání, manipulace s dveřmi a vše doprovázející zvuky prozrazovaly, že je zas namol.
„ No jo – zase se cpeš “ utrousil místo pozdravu a bylo to tak. Toho dne už snědla mnoho a nebylo to tím, že by měla hlad. Jedla z nudy, ze zvyku do sebe cpala co se dalo. Vůbec jí nevadí, že musí každou chvíli koupit nový kalhoty, protože do starých už se nevejde. „ Zase žereš “ znovu procedil skrz zuby, když jí míjel. Seděla v nové sedačce, zírala na televizi a smutněla. Mladík se jmenoval Petr a do kalhot své partnerky by se vešel dvakrát. Tu noc spolu nemluvili. Vadilo jí, že chodí po nocích a pije. Jemu zas, že jeho holka tloustne a je jí to jedno. Pořád se ale měli rádi a byly chvíle, kdy cítili, že k sobě patří. Petrovo noční výlety nepřestávaly. Byly doby, kdy se pár dnů neobjevil. Hájil se jen penězi, které domů nosil a kterých bylo vždycky dost. Po jedné probdělé noci se rozhodla, že už takhle nemůže dál žít. Chtěla jistotu a klid.
Bylo úterý a nad ranní kávou mu to řekla. Mluvila klidně a suše. Cítila se už dlouho ponižována i když se svou váhou nic nedělala. Ukončila jejich vztah, ale Petr ačkoliv jí v opojení alkoholu nadával, měl ji rád.
Byl tak mlád.
V sedmnácti si nejeden Petr myslí, že on je ten co všechno a do všeho vidí, obzvlášť, když už se pár let o sebe stará sám. Vyrůstal na ulici, matka pila a nevěděla co s tím, otce někdo zastřelil – verzí proč je tolik, že kdo ví?
Ten večer se vrátil, když spala.
Sedl si do křesla, posílen démonem z láhve, udělal to na co ona nikdy nezapomene.
Našla ho ráno, všude spousta krve a nehybné mladíkovo tělo.
Měl štěstí, toho dne vstala o dost dříve, než obvykle. Střepy byly skoro všude, nechápala, že nic neslyšela. Doktor ze záchranky mluvil něco o zázraku, přežil i přes ztrátu spousty krve. Neztratil jen svou krev, ale dívku a vztah, co byl na začátku jako ze snu.