Vizita.
Ta je vždycky ve čtvrtek, ve středu se blázni na komunitě s peškem v ruce přihlásí, že chtějí na vizitu, zapíše se to a ve čtvrtek sedí před sesternou na židlích a čekají na vyšetření.
Alenka tam řve, že chce svoje věci a že si bude stěžovat řiditelovi, Evička má deprese a záchvaty lítosti, Míšovi není dobře, protože mu snížili dávku Subutexu a já, protože na mě indián vnoci otevřel okno a jak nedoléhaly dveře, tak mi šel průvan přes hlavu a měl jsem zastydlou rýmu, bolelo to, jako kráva.
To znamenalo ihned lůžkový režim, jediné dva důvody opuštění postele, hygiena a prášky.
Ležel jsem devět dní.
Taky trochu mi to prodloužili, neb jsem byl na komunitě drzý, když bylo volné téma, tak jsem se přihlásil s návrhem, že když nám zastřelili plukovníka, bylo by vhodné zapálit za něj v zahradě svíčku a jeho památku uctít minutou ticha.
To všechno s patřičnou vážností, mentoši i feťáci seděli a čuměli.
Hlavní sestra trochu zrudla, povídá jak to myslíte?
Říkám, že plukovník byl asi dvacet let spojenec a kamarád naší socialistický republiky, češi tam jezdili stavět elektrárny, cukrovary, a najednou je to nepřítel a Američani ho zabili.
Dal jsem hlasovat, dva feťáci se přihlásili, že jako se zúčastní, a jak řekli, tak udělali.
Jindy jsem trval na tom, že jsme pacienti, protože nad vchodem visí cedule psychiatrická léčebna, a nejsme žádní klienti, jak se to dneska kulantně říká. Klienty má advokát a pojišťovna.
Tohle je ústav pro duševně choré, tak musíme bejt pacienti, i kdybychom nechtěli.
Kdo je tam dobrovolně, ať to jsou alkoholici, feťáci, co si přišli odfrknout, nebo ženský, co jedly na pohodu prášky čím dál víc, až zjistily, že jsou tvrdě závislý, tak ten se musí podřídit režimu a buzeraci, protože za šest čárek je vyhazov.
Čárka se dostane lehce, pozdní příchod, špatnej úklid, porušení lůžkovýho režimu a podobně.
Byla tam jedna taková černovlasá, štíhlá, starší dámička, samý najky a tak, celá v bílým, tak jsem si za ní stoupal na rozcvičce a čuměl jí na prdelku a pak jsme se vzájemně masírovali, tak jsem si hezky ošahal ještě zachovalý pružný dámský tělo.
Byla tam ale s nervama, tak měla jiný starosti, ale jinak by to šlo.
V neděli, když bylo kromě úklidu celej den volno, se odpoledne šlo na vycházku dolů do vesnice, asi kilometr a půl, a když měla zrovna sestra náladu , tak nás dovedla do obchodu, kde jsme si nakoupili a zase zpátky. Čtyřikrát jsme se počítali, zvlášť mentoši, aby se nikdo neztratil.
V obchodě stála sestra u pokladny a kontrolovala, co si kupujem, aby to nebyl chlast a takový věci.
Léčil se tam s námi ale jeden bezdomovec, asi padesát osm, byl to stavební inženýr, hovořil spisovně a spoustu věcí věděl, oslovovali jsme se pane kolego.
A byl to žid, nosil tu jarmulku na palici a navedl Davida, osmnáctiletýho kluka z děcáku, ten koupil dvě placky rumu, jednu vypili za obchodem, druhou schovali v parku.
Prodavačka je ale matka jednoho ze zaměstnanců, jistýho Přemysla, co nám taky dělal takzvanýho terapeuta.
A ta matka hned žhavila linku do blázince a než jsme došli zpátky, už na nás čekaly s přístrojem a všichni museli dejchat, samozřejmě ti dva nadejchali, nějaký nula nula nic, ale bylo tam číslo, tak lhali, že to mají z energetickýho nápoje, druhej den se dělala zkouška, sestry vypily každá jeden, pak dejchaly, pak znova a nic.
Tak se kluci sbalili a jeli.
Na čtyřce pozdvižení, mimořádka, jako kráva, pacienti rozsekaný, táhlo se to čtyři dny.
Když mi konečně zrušili lůžkový režim, dozvěděl jsem se, že je někdo na samotce, to je vypolstrovaná cela s přišroubovanou postelí, stálým světlem, kamerou a kukátkem.
Chodil jsem se koukat, byla to nějaká ženská, pořád seděla na podlaze na jednom místě.
Pak ji pustili, asi za dva dny, to už chodila kouřit, byla docela fajn, jen zapálila obecní úřad, když jí snížili dávky, tak letěla domů, vzala nějakej kanystr s ředidlem, polila starostovi stůl a zapálila, jak ji to ale bralo, tak se polila taky a hořela, tak měla nějaký popálený nohy.
Jinak byla vcelku normální.
Oběd.
Ten je vždycky v přesnou hodinu, v půl dvanáctý, a kdo tam není včas, má čárku.
Pacienti sedí po čtyřech u stolu, dávají se mísy s polívkou, první vždycky vyberou to hustý, a další mají jen vodu, tak si nadávají a je vcelku veselo.
Někdo má dietu, tak dostane něco jinýho, třeba co jsme měli my ostatní včera.
Nejhorší jídlo je Grenadýrský pochod, brambory s těstovinama, maso žádný, nebo jen stopa.
Další je Krupoto, rizoto z krup. Hnus fialovej.
Docela často žemlovka, sladká rejže, krupicová nebo ovesná kaše. Sladký jídlo je v pátek.
Někdy knedlíky a zažil jsem i tzv. řízek.
Po obědě se uklízí stoly a podlaha a myje se nádobí. Na to je určená z pacošů služba a pak se to kontroluje a rozdávají čárky.
Večeře je něco podobnýho, někdy je jenom polívka s chlebem.
Taky čaje je málo, všichni si napouštějí plný petky, i když je zákaz, pak není co pít.
Nejcennější věc v blázinci jsou cigára. Kouří tam skoro všichni, kdo nemá na cigára, kupuje tabák a balí. Balí většina. Kdo nemá na tabák, somruje, a když už mu nikdo nedá, tak vybírá vajgly z popelníku, vydrolí, zabalí a už kouří.
Taky čokoláda a všechno sladký mají blázni rádi, když se rozdává, tak jen po čtverečku.
Evička si ke mně chodila, dostala kousek čokolády, ukazovala mi fotky, pak plakala a pak jsem ji politoval a pohladil a šla otravovat zase někoho jinýho.
Některý pacienti se tam ocitnou, když je přiveze eskorta, jen v tom, co mají na sobě, třeba v kraťasech a tričku. Za tím účelem je dole ve vestibulu pytel se starým oblečením a tam si každej může vzít, co chce, a zbytek se spálí v kotelně. Já se pořád divil, kde berou feťáci nový hadry.
Jednou, ještě na čtyřce jsme měli skupinu, to je asi sedm pacientů, sestra a psycholožka a hovoří se o věcech niterných, psycholožka to vede, pacienti se taky vyjadřujou, ta naše, asi třicetiletá pipka to vedla tak, že Evička dostala záchvat, Míša byl rozsekanej a brečel, koukám, co se děje, a povídám tý psycholožce: už jste někdy brala drogy??? Už jste někdy víc pila alkohol?? Hulila trávu???
Ne? Tak co chcete léčit??? Skutečně jsem se rozčílil, řekl jsem, co si o ní myslím, že svoji práci neumí a spíš nám svejma terapiema škodí. Dal jsem hlasovat, tak se přihlásili všichni až na Jardu.
Že jim terapie škodí.
Tak jsem se dostal až k řiditeli, to je naštěstí rozumnej člověk, jen jsem mu zopakoval, že paní psycholožka svoji práci neumí, on něco o feminismu a šel jsem.
Pak mi nabízeli, abych přešel do jinýho ústavu, že jinde je taky pěkně, to jsem odmítnul a začal se chovat slušně..