Domy na předměstí a zahrady kolem nich odrážejí svým vzhledem osobnost člověka, který jim vdechl život. Jsou jeho matným zrcadlovým obrazem, ale samy zůstávají beze jména.
Dobře si to na své cestě odnikud nikam uvědomoval. Bylo to snadné, protože i on už dlouho neměl žádné jméno. Sám byl jen zrcadlovým obrazem toho, co za uplynulé dny života zasáhlo jeho vědomí a od čeho ho osvobodí až smrt.
Smrt taková, jaká číhá v jedné ze zahrad v podobě ženy v oprátce s nohama těsně nad zemí. Smrt, která září v očích druhé, stojící před bezvládným tělem se strnulým výrazem a pevně sevřenými rty.
Pro obě svět stojí na místě. I v okamžiku, kdy vychrtlý horečnatý mužík s popelavým obličejem prochází kolem, hnědými prsty zvedne zbytek cigarety z chodníku, odplivne si a upře svůj zamyšlený pohled směrem k nim.
Otevřel branku a vešel, ale nevzbudil ani sebemenší pozornost. Zastavil se na pět kroků od nich a čekal. Znal svoji roli dlouho předtím, než na něho stojící žena konečně upřela svůj hluboký tázavý pohled.
Na ten povel zvedl pravou ruku svírající otevřený kapesní nůž. V té chvíli se nebe prosvětlilo. Slunce se líně vyhouplo z mraků a jeho paprsek dopadl na kovovou čepel se souhlasným zábleskem.
Rychlými pohyby přeřízl provaz a sledoval, jak se tělo s ulehčením vrací na zem. Práce skončila.
Natáhl ruku směrem ke stojící postavě. „Aspoň na pivo,“ řekl prosebně. Žena jakoby duchem nepřítomná mu křečovitým pohybem podala minci. Sevřel ji v ruce a pochodoval zahradou k brance.
Náhle se opět zatmělo a ona jakoby procitla ze snu, zavolala: „A jaké je vlastně vaše povolání?“
„Příležitostné,“ odpověděl než se za ním branka navždy zavřela.