Cesta do Prahy po hezkém víkendu, lehounká ospalost, esence pondělního rána je v plném osobním vlaku na trati Kolín-Praha přímo hmatatelná. Jedou i ti, kteří jezdí jen v pondělí.
Po měsíčních mrazech a sněhové kalamitě je tu obleva, ale země se neprobouzí, je to jen přestávka, pořád máme teprve polovinu ledna. V příkopech a na okrajích polí ještě dřímají poslední sněhové jazyky, v čerstvě odkryté oranici se líně povalují dnes a včera zrozená jezírka. Po několika týdnech pod těžkou šedou oblohou se mraky protrhaly, není ještě jasno, světlo je příliš nejisté a mátožné, nedokončené. Den jako stvořený pro pomalé putování krajinou.
Jenže to dnes neudělám, jen si to budu představovat.
Takhle to udělat: vstát se svítáním, naplnit termosku čajem a malou plechovou čutorku rumem, dva kusy chleba, kus salámu, knihu nebo dvě. A potom po těch málo známých a neznámých polních cestách, kam se na výlety nechodí a ve všední den už vůbec ne. Fádní, a přece krásnou krajinou. A pak večer v hospůdce zaslouženou teplou dršťkovou nebo gulášovku a nymburskou desítku k tomu. A číst. A psát. A přemýšlet.
Ať mi nikdo netvrdí, že na takové putování je potřeba vyrazit do hor.
(2002)