Jednou byl krásný den, sluníčko stálo vysoko na obloze, větřík jemně čechral zlátnoucí listí a nikde ani mráček. Honza došel na výpadovku za městem, kde se notně podivil. U silnice stál anděl a stopoval. Měl bílé roucho, bílá křídla, dlouhé zlaté vlasy, kristusky a mladistvou tvář s širokým všechápajícím úsměvem - inu, anděl.
“A...ahoj!”, pozdravil Honza. “Kam jedeš?”
“Ale mně to je jedno. Třeba můžu jet s tebou”, řekl anděl. Jeho úsměv byl zblízka ještě širší.
“Tak jo”, souhlasil Honza a zhluboka si oddychl.
Kolem projelo několik aut. Pak ještě několik, ale žádné z nich nezastavilo.
“To nám to pěkně začíná”, posteskl si Honza. Anděl přikývl a Honza měl pocit, že si budou dobře rozumět.
Potom se objevily dvě slečny, zastavily se jen pár metrů před nimi a jedna z nich se vyklonila do silnice.
“Poslechni, Honzo”, řekl anděl. “Mně je to jedno, ale zdá se mi, že tohle se přece nedělá.”
“Ale budiž”, opáčil Honza. “Však je někdo brzo vezme a pak hned nás”, dodal po chvíli. Přece jen mu bylo maličko divné, že ho anděl zná jménem.
A jedno z dalších aut děvčatům skutečně zastavilo. Vzápětí se objevili dva vojáci. Dorázovali asi dvacet metrů před Honzu s andělem, kde začali stopovat.
“Poslechni, Honzo”, řekl anděl. “Mně je to jedno, ale tohle se určitě nedělá.”
“Ale budiž. Vojáky berou vždycky brzy”, odpověděl Honza.
Tak to i dopadlo a na silnici zůstal zase Honza s andělem. Jenže přišel mladík s velkým batohem, který se zastavil zase nějakých dvacet metrů před nimi.
“Poslechni, Honzo...”, začal anděl.
“Hele, když je ti to jedno, necháme ho odjet, ne?”, přerušil ho Honza.
“Ale ne”, řekl anděl. “To jsem neměl na mysli. Ty jsi, Honzo, blb. A blbem asi taky zůstaneš.”
Smutně se na Honzu podíval, roztáhl křídla a odletěl.
(1994)