„No, jo. S lidma nic nenaděláte,“ povzdechl si redaktor Dušánek.“ To máte tak. Ani ty nejtragičtější zprávy nebere nikdo smrtelně vážně, dokud se ho nedotknou osobně. Vraždu si v novinách přečte každý. Pokud vám ale taková zvěst nepůsobí osobní újmu, skončíte s ní ve chvíli, kdy dáváte v kavárně diškreci.“
Komisař Houska poněkud odměřeně přejel svůj hrnek s kávou. „Svatá pravda,“ pokýval hlavou. „Když vám v ulici zamordujou mlíkaře nebo pošťáka, víte, že svět už nebude, co býval. Taková persóna už tak nějak patří k vašemu životu, ať chcete, nebo ne.“
Trochu se zamyslel, hodil okem ven prosklenou vitrínou na ulici, aby neztratil policejní rytmus, objednal režnou a pokračoval:
„Ale třeba ten pěstitel rekordních tykví. Však víte. O tom mordu se psalo všude na první straně, ale kohopak to už dneska zajímá. A přitom takové gigantické tykve, pane, to chce nějakého zápalu a trpělivosti. On byl ten zelinář Bělina trochu podivín, ale mouše neublížil. Nemluvě o tom, že se zákonem opletačky neměl,“ pokrčila rameny ruka zákona.
„Pane. S takovou olbřímí tykví můžete jezdit po soutěžích a sympoziích,“ prohlásil ještě uznale komisař po krátké odmlce. „A že ten Bělina byl nějak ceněný odborník. Ale bůh ví, jestli to vynášelo tak, aby vás kvůli tomu někdo o půlnoci praštil tupým předmětem do hlavy. Já si to nemyslím, a to už jsem za svých třicet let praxe viděl ledacos.“
„No vidíte,“ pokrčil rameny vážený redaktor okresních novin. „A za života se dočkal jen pár řádků v rubrice kuriosit. Na první stranu se dostal až se svým nekrologem. Tak se do toho dáme, ne, teplý to pít nebudem.“
„Tak ať slouží!“