V malé vesnici někde na úpatí Karpátských hor žil jeden mudrc jménem Kulham Nanohu. Možná vám to jméno přijde zvláštní nebo povědomé. A také opravdu je. Kulham Nanohu ho zdědil po otci svého otce, tedy přes koleno. Na druhou stranu nikomu nic nedlužil a do jeho děda v tom případě nikomu nic nebylo. Takže se mohl jmenovat jak chtěl a kouřit dýmku nebo žvýkat tabák. Také jak chtěl. A protože byl mudrc, bylo jeho hlavním posláním říkat, co chtěl.
Někdo si možná řekne, že by měl říkat to, co chtěli slyšet obchodníci a sedláci, kteří přišli za Kulhamem pro radu. Zvláště, když mudrce bohatě podarovali. Ale tak to není a nikdy nebylo. To si pamatujte. Kdyby jim Kulham Nanohu říkal, co chtějí slyšet a pak se něco nepovedlo, mohli by usoudit, že rady mudrce vlastně nepotřebují, protože si vědí rady nejlíp sami a ještě je žena naoko utvrdí v tom, že mají pravdu. Tahle role zkrátka náleží ženám, nikoliv mudrcům.
Když tedy Kulham řekl jakékoliv protivenství, a to on dělal, protože se mohl jmenovat jak chtěl a říkat co chtěl a do jeho děda nikomu nic taky nebylo, okamžitě poznali, že je opravdu mudrc, protože slyšeli věci, na které by sami z hrůzy nepomysleli.
Odcházeli sice na pochybách a báli se budoucnosti, ale o moudrosti moudrého muže nepochybovali. Když pak navíc vše dopadlo k plné spokojenosti, projevovali vděčnost za moudré varování. A tak to přesně mělo být. Mudrcové, kteří říkají samé pěkné věci, bývají většinou podvodníci a nezaslouží si než obecné opovržení. Ale to jsme se dostali příliš daleko.
V malé vesnici někde na úpatí Karpatských hor žil jeden mudrc. A to je tak asi všechno, co jsem vám o něm chtěl říct. A není toho málo.