Jednoho večera vracel se Ivan Ivanovič od přítele, s nímž popíjel vodku a jedl solenou rybu. Klopýtal proto nadmíru spokojeně.
Vtom vidí Vladimíra Iljiče opírajícího se o strom, jak se předklání nad přilehlou strouhou. Bylo mu špatně a zvracel.
A co čert nechtěl, jak bylo kluzko, noha mu podjela. Zahučel po hlavě do strouhy a nehýbal se.
Ivan Ivanovič chvíli přemýšlel, vyděšen, že bude muset nešťastníkovi pomoci. Vladimír Iljič se však skutečně ani nepohnul. Tedy se Ivan pokřižoval a obrátil znovu k cestě. „Nepůjčil nikdy ani kopejku, dobře mu tak,“ utrousil nakonec pod vousy klopýtaje k domovu.
To bylo dávno před říjnem roku 1917. Tedy vlastně, jak víme, listopadem…