Nechápu, že nepíšeš... (5. 11. 2017)

Ale vždyť já píšu! I když teď spíš kolíčky na řádky prádelních šňůr, vařečkou v hrnci a hadrem na podlahu. Denně píšu svůj život. A už nejen svůj. Svým rukopisem hladím do vlásků na malé, bystré hlavičce a vtírám jím do malé, hladké prdelky. Všechna slova předávám krůček po krůčku nové bytosti, která už dobře ví, co s nimi. Jako všechno ostatní si je vloží do pusinky;)

Také teď víc komentuji. Stal se ze mně komentátor dění kolem nás i toho docela samozřejmého a mám co dělat, abych stačila rychlospoušti dětských očí. Kam se hrabou sportovní komentátoři! Buď naplno, nebo vůbec. Děti dobře vědí, jak se má žít...

Pak že nepíšu. Vždyť přímo vrývám každý okamžik prožitý s mou milovanou osůbkou do své paměti, do svého srdce. Tam je tento žánr potřeba zapisovat a číst.

A navíc, kdo má stíhat psát, když si musí hrát;)))?