Povídky

 
Déjà vu
 
"Paní učitelko, řekněte nám pohádku," žadonily děti. Bylo šedivé, ospalé pozdně listopadové odpoledne, venku lilo jako z konve. Paní Jelínková, mladá učitelka v mateřské školce, ráda prosbě svých malých svěřenců vyhověla. Uvelebila se na polštáři na zemi uprostřed kruhu dětí a začala vyprávět:
"Byla jednou jedna chaloupka. Stála na samotě, na kraji hlubokého lesa. Kolem ní byla velikánská zahrada, ohrazená nízkou kamennou zídkou, kde rostla spousta květin, keřů a také několik stromů. Skoro byste nepoznali, kde končí zahrada a začíná les.
V té chalupě žila se svým tatínkem a maminkou holčička – jmenovala se Anička –, o které si leckdo myslel, že je víla. Ona tak totiž vypadala. Měla dlouhé nazlátlé vlasy, z kulaté růžové tváře se na svět smály oči modré jako pomněnky. Anička ráda trávila dlouhé chvíle v zahradě. Od svítání do soumraku se tu procházela a všecko kolem sebe pozorovala.
Jenom jedné věci se nikdy neodvážila, a to se podívat až do zadní části zahrady, co sousedila s hájem. Až jednoho letního večera se zeptala maminky, jestli by tam mohla jít. Maminka souhlasila, a tak Anička šla. Dál a dál po uzounké cestičce mezi keři. Najednou – nevím ani jak – se ocitla daleko v lese. Ohlédla se, ale po zahradě ani chaloupce vidu ani slechu.
Ztratila se. Už se stmívalo a ona marně hledala cestu zpátky. Nakonec toho nechala. Usedla na pařez a vzlykala.
"Teď už se domů nedostanu."
Tu se ve tmě objevilo světýlko – malá lucernička. Jak se blížila, všimla si Anička, že ji v ruce drží skřítek v hnědém kabátě, zelených kalhotách, na nohou vysoké černé boty a na hlavě špičatou červenou čapku.
"Já tě domů zavedu," povídá. "pojď se mnou."
To se ví, Anička se za skřítkem rozběhla. Brzy byli zpátky v zahradě a nakonec zastavili před chalupou.
Maminka s tatínkem tam už na Aničku čekali. Vyhubovali jí, že se o ni moc báli, ale hlavně byli rádi, že se jim živá a zdravá vrátila."
 
O něco později – někdy začátkem jara – došlo k podivnému sledu okolností. Začalo to zcela nenápadně, když paní Jelínková stála jednou ráno před zrcadlem a rozčesávala své dlouhé rezavé vlasy. Tehdy jí náhle zazvonil telefon. Volal její otec.
Během tohoto hovoru se mimo jiné dozvěděla, že zdědila malý domek na kraji města. Otcův starší bratr neměl žádné děti, a tak se rozhodl zmíněný dům odkázat právě jí.
 
Ale když spolu se svým mužem dorazila na místo, začal jí běhat mráz po zádech. Do mysli se jí zas a znova vkrádala ona listopadová pohádka. Ne náhodou. Stejně jako v příběhu šlo o dřevěný domek (ne tedy na samotě, ale na konci města). Také u lesa, také se zahradou a také ohrazený kamennou zdí.
Bylo to pro ni déjà vu. Začínala tušit, že se něco stane – vždyť autorka pohádky náhle přejala roli hrdinky. A podobou jejího domova to nekončilo. Tak se stalo, že i ona jeden červencový večer zavítala do zadní části své zahrady. A poněvadž nedisponovala zrovna nejlepším orientačním smyslem, i ona zabloudila hluboko v lese.
"Fajn," řekla si. "podle tý pohádky by teď měl přijít skřítek a zachránit mě."
Vzápětí si ale uvědomila, jak je to od ní bláhové.
"Jsem to ale naivka," pokárala se.
 
Světe, div se – on však někdo opravdu přišel. Ale běda! Žádný skřítek dobrodinec – to se po háji potloukalo jakési pochybné individuum. Chlap jako hora, tváře zarostlé divokým černým vousem, neučesaný, oděný v šedivém kabátě – kromě něhož na sobě ovšem neměl absolutně nic. Jakmile ji zahlédl, připlížil se k ní tiše jako duch a pak na ni skočil.
Vysmekla se mu a dala se na zběsilý úprk.
 
Druhý den ráno ji konečně její muž za doprovodu policistů našel stočenou do klubíčka v trávě na břehu řeky, daleko od domu.
"Br, tohle v pohádce nebylo," zněla její první slova po probuzení. Třásla se hrůzou.
"V jaké pohádce?" ptá se jeden z policistů.
"Loni jsem říkala dětem ..." začala odpovídat. Pak se jí ale hlas tak rozechvěl, že jí už nebylo možno rozumět. Nakonec vyřkla poslední slovo: "... víla –"
"Co se tu stalo?"
Teď už nebyla schopna dát dohromady souvislou větu, proto reagovala dvěma slovy, jež spolu nedávala žádný smysl: "ztratila ..." a po pomlce "... přepadení!"
Na další otázky strážců zákona už neodpovídala a jen usedavě plakala. Události poslední doby ji v jejích ani ne třiceti letech připravily o rozum. Od oné chvíle se bála vytáhnout paty z domu. Začala si myslet, že ji někdo pronásleduje.
Po čase se onoho devianta podařilo dopadnout, jeho první oběti, bývalé učitelce a autorce zdánlivě nevinné pohádky, však již není pomoci.
 

Déjà vu

 

"Paní učitelko, řekněte nám pohádku," žadonily děti. Bylo šedivé, ospalé pozdně listopadové odpoledne, venku lilo jako z konve. Paní Jelínková, mladá učitelka v mateřské školce, ráda prosbě svých malých svěřenců vyhověla. Uvelebila se na polštáři na zemi uprostřed kruhu dětí a začala vyprávět:

"Byla jednou jedna chaloupka. Stála na samotě, na kraji hlubokého lesa. Kolem ní byla velikánská zahrada, ohrazená nízkou kamennou zídkou, kde rostla spousta květin, keřů a také několik stromů. Skoro byste nepoznali, kde končí zahrada a začíná les.

V té chalupě žila se svým tatínkem a maminkou holčička – jmenovala se Anička –, o které si leckdo myslel, že je víla. Ona tak totiž vypadala. Měla dlouhé nazlátlé vlasy, z kulaté růžové tváře se na svět smály oči modré jako pomněnky. Anička ráda trávila dlouhé chvíle v zahradě. Od svítání do soumraku se tu procházela a všecko kolem sebe pozorovala.

Jenom jedné věci se nikdy neodvážila, a to se podívat až do zadní části zahrady, co sousedila s hájem. Až jednoho letního večera se zeptala maminky, jestli by tam mohla jít. Maminka souhlasila, a tak Anička šla. Dál a dál po uzounké cestičce mezi keři. Najednou – nevím ani jak – se ocitla daleko v lese. Ohlédla se, ale po zahradě ani chaloupce vidu ani slechu.

Ztratila se. Už se stmívalo a ona marně hledala cestu zpátky. Nakonec toho nechala. Usedla na pařez a vzlykala.

"Teď už se domů nedostanu."

Tu se ve tmě objevilo světýlko – malá lucernička. Jak se blížila, všimla si Anička, že ji v ruce drží skřítek v hnědém kabátě, zelených kalhotách, na nohou vysoké černé boty a na hlavě špičatou červenou čapku.

"Já tě domů zavedu," povídá. "pojď se mnou."

To se ví, Anička se za skřítkem rozběhla. Brzy byli zpátky v zahradě a nakonec zastavili před chalupou.

Maminka s tatínkem tam už na Aničku čekali. Vyhubovali jí, že se o ni moc báli, ale hlavně byli rádi, že se jim živá a zdravá vrátila."

 

O něco později – někdy začátkem jara – došlo k podivnému sledu okolností. Začalo to zcela nenápadně, když paní Jelínková stála jednou ráno před zrcadlem a rozčesávala své dlouhé rezavé vlasy. Tehdy jí náhle zazvonil telefon. Volal její otec.

Během tohoto hovoru se mimo jiné dozvěděla, že zdědila malý domek na kraji města. Otcův starší bratr neměl žádné děti, a tak se rozhodl zmíněný dům odkázat právě jí.

 

Ale když spolu se svým mužem dorazila na místo, začal jí běhat mráz po zádech. Do mysli se jí zas a znova vkrádala ona listopadová pohádka. Ne náhodou. Stejně jako v příběhu šlo o dřevěný domek (ne tedy na samotě, ale na konci města). Také u lesa, také se zahradou a také ohrazený kamennou zdí.

Bylo to pro ni déjà vu. Začínala tušit, že se něco stane – vždyť autorka pohádky náhle přejala roli hrdinky. A podobou jejího domova to nekončilo. Tak se stalo, že i ona jeden červencový večer zavítala do zadní části své zahrady. A poněvadž nedisponovala zrovna nejlepším orientačním smyslem, i ona zabloudila hluboko v lese.

"Fajn," řekla si. "podle tý pohádky by teď měl přijít skřítek a zachránit mě."

Vzápětí si ale uvědomila, jak je to od ní bláhové.

"Jsem to ale naivka," pokárala se.

 

Světe, div se – on však někdo opravdu přišel. Ale běda! Žádný skřítek dobrodinec – to se po háji potloukalo jakési pochybné individuum. Chlap jako hora, tváře zarostlé divokým černým vousem, neučesaný, oděný v šedivém kabátě – kromě něhož na sobě ovšem neměl absolutně nic. Jakmile ji zahlédl, připlížil se k ní tiše jako duch a pak na ni skočil.

Vysmekla se mu a dala se na zběsilý úprk.

 

Druhý den ráno ji konečně její muž za doprovodu policistů našel stočenou do klubíčka v trávě na břehu řeky, daleko od domu.

"Br, tohle v pohádce nebylo," zněla její první slova po probuzení. Třásla se hrůzou.

"V jaké pohádce?" ptá se jeden z policistů.

"Loni jsem říkala dětem ..." začala odpovídat. Pak se jí ale hlas tak rozechvěl, že jí už nebylo možno rozumět. Nakonec vyřkla poslední slovo: "... víla –"

"Co se tu stalo?"

Teď už nebyla schopna dát dohromady souvislou větu, proto reagovala dvěma slovy, jež spolu nedávala žádný smysl: "ztratila ..." a po pomlce "... přepadení!"

Na další otázky strážců zákona už neodpovídala a jen usedavě plakala. Události poslední doby ji v jejích ani ne třiceti letech připravily o rozum. Od oné chvíle se bála vytáhnout paty z domu. Začala si myslet, že ji někdo pronásleduje.

Po čase se onoho devianta podařilo dopadnout, jeho první oběti, bývalé učitelce a autorce zdánlivě nevinné pohádky, však již není pomoci.