Básně v próze
Skrytá zahrada
(záznam snu, 29. 11. 2020)
Šli jsme starým městem jen tak, nazdařbůh bloudili jeho dlážděnými uličkami. Tu náhle, málem jako zjevení, otevírá se nám pohled do úzké ulice, kde kamenná dlažba končí a začíná svěží zelená tráva. Neváháme ani vteřinu. Vcházíme.
Za bíle natřeným domem objevujeme skrytou zahradu. Vede jí pouze jediná, pískem vysypaná cesta, již lemují květiny. Rudé a modré. Rudé tulipány, někde (jaký div) sytě červené růže. Nafialovělé květy, snad hyacinty. Za nimi po levici jezírko, po pravici plot, za kterým - ještě zvláštnější - nevidím město, jenom travnatý, tu a tam stromy posetý svah a nekonečnou dálku krajiny.
S dámou po svém boku dojdu parkem až na konec, opět do náruče starého města, před zdobný portál gotického chrámu.
Na zpáteční cestě mě dáma opouští. A já zčistajasna vidím svět (doslova) v jiných barvách. Písčitá cesta je bílá, dokola kouřově modrá tráva, u pěšiny lavičky stejného odstínu. Jediné, co se nezměnilo: květiny. Hyacinty, tulipány, růže stejně rudé jako před chvílí. Samy bez proměny v úplně jiném světě.
(12. 6. 2016)
Na malém palouku uprostřed temných lesů, kde kvetou žluté a bělostné sasanky i fialové zvonky; na místě, ke kterému všechny pěšiny dávno zarostly kapradím – tam stojí vysoký, mechem pokrytý balvan, jenž se podobá zkamenělému poustevníku v dlouhém mnišském hábitu. A pod tím skaliskem vyvěrá ze země pramen křišťálově čiré vody.
K pramínku se začali náhle slétat pestří motýli. Devět jich usedlo na písčitý břeh, každý jinou barvu měl. Prvý se dostavil modrásek, křídla jak kvítka pomněnek. Druhé paví oko, třetí bělásek jako vločka sněhová. Čtvrtý byl žlutavý otakárek, pátý zas rudý jak vlčí mák. Šestý – jak zvláštní zjev! Bez barvy křídla, jako skleněná, na nich jen flíčky růžové co červánek. Sedmý přiletěl žluťásek v odstínu lístků slunečnic. Osmý byl černý jako noc a devátý … Devátý měl barvu zelenou – tak jako jehličí, místy zas co svět pod hladinou vodní. A někde ještě, na špičkách křídel zvlášť, odstínem zářil prosluněných luk.
U pramene motýli spolu tiše seděli, průzračné vody pili. Potůček v písku a mezi oblázky zpíval si svoji písničku.
Bosýma nohama hebkou trávou někdo se po palouku plíží. Míjí květy sasanek i zvonků, prodírá se kapradím. Do písku šlape, hladinu kalí, jde skále blíž a blíž.
Je to dítě, holka černovlasá. Má žluté šaty, síťku přes rameno. Zmatení motýli nad pramínkem víří – a ona přesně, neomylně míří. Jenom dva pouzí někde se jí skryli, marně po nich pátrá ještě hodnou chvíli.
Odešla hájem bůhvíkam. Průsvitný se zeleným zbyl pod kamenem sám.
Leč malé lovkyni cosi schází. Má sedm motýlů, a žádné potěšení. Sedm jich chytila, ale šťastná není. Zas bloudí v lese borovém, než najde palouk a čistou vodu. Své pestré motýly vypustí na svobodu a jen se dívá, jak mezi květy tančí. Ten pohled kouzelný k radosti jí stačí.
„Nebudu už víckrát chytat motýly. Domov svůj by pro nic za nic ztratili.“
XXX
(sen, 8. 9. 2014)
Kráčím pěšinou na mezi. Listy stromků a keřů okolo hrají všemi barvami od bledě žluté až k purpuru. Je krásný podzimní den.
Jak tak jdu, krajina kolem mě postupně o všechny ty odstíny přichází, barví se doběla. Slunko zakryly šedé olověné mraky. Než jsem se nadál, už se chumelí.
Zasněženým krajem se vracím domů.
Ničemu nerozumím. Vždyť podzim sotva začal – a už je tu zima …
Vltava
(27. 2. 2017)
Na břehu Vltavy …
Zářící slunce se odráží ve vlnách. Po řece plují labutě, nad vodou krouží hejno sněhobílých racků. Perou se, pokřikují, rychlostí blesku letí vzduchem. Každý okamžik nějaký dosedne na hladinu, křídel černé špičky zkřížené.
Po dlažbě chodí holubi, všichni až na jednoho šediví. Pouze jediný se liší od svých druhů: sám bílý v jejich šedi.
Dlouho stojím s fotoaparátem, co chvilku mačkám spoušť. Pak odcházím, řadu lodí nechávaje za zády, očima zdravím Tančící dům. Z Jiráskova mostu můj pohled zabloudí až ke Hradu, přes ostrov Střelecký vrátí se zpět.
Ulice levého břehu mne pohltily. Okolo kostela a vily barokní dovedly mě … Kam?
Do parku na návrší, odkud se dívám dolů, na sluncem zalité město. Chodci mě míjí většinou tiše. Jen zpovzdálí občas zazní smích či dětské hlásky.
Oblaků přibývá, beránků stádo kráčí oblohou.
Je mi tu krásně – však nejsem tady doma. Pozvolna dávám se na pochod. Ke vchodu do metra mne hudba doprovází. Dva páni hrají na housle a harmoniku. Éterem se line krásná melodie.
Sbohem, má Praho.
Sbohem, Matko měst.
Za plotem
(9. 7. 2017)
To místo za tratí, na konci vesnice, vypadá, jako by sem už dlouhá léta nikdo nezavítal. Šedivý domek je tichý jako hrob. Na zahrádce za drátěným plotem roste jen vysoká tráva a fialově kvete levandule. Její mámivá vůně se line vzduchem.
Prostá krása rozkvetla pro nikoho. Či snad pro radost Bohu a tichým bláznům jako já.
Devět motýlů
(12. 6. 2016)
Na malém palouku uprostřed temných lesů, kde kvetou žluté a bělostné sasanky i fialové zvonky; na místě, ke kterému všechny pěšiny dávno zarostly kapradím – tam stojí vysoký, mechem pokrytý balvan, jenž se podobá zkamenělému poustevníku v dlouhém mnišském hábitu. A pod tím skaliskem vyvěrá ze země pramen křišťálově čiré vody.
K pramínku se začali náhle slétat pestří motýli. Devět jich usedlo na písčitý břeh, každý jinou barvu měl. Prvý se dostavil modrásek, křídla jak kvítka pomněnek. Druhé paví oko, třetí bělásek jako vločka sněhová. Čtvrtý byl žlutavý otakárek, pátý zas rudý jak vlčí mák. Šestý – jak zvláštní zjev! Bez barvy křídla, jako skleněná, na nich jen flíčky růžové co červánek. Sedmý přiletěl žluťásek v odstínu lístků slunečnic. Osmý byl černý jako noc a devátý … Devátý měl barvu zelenou – tak jako jehličí, místy zas co svět pod hladinou vodní. A někde ještě, na špičkách křídel zvlášť, odstínem zářil prosluněných luk.
U pramene motýli spolu tiše seděli, průzračné vody pili. Potůček v písku a mezi oblázky zpíval si svoji písničku.
Bosýma nohama hebkou trávou někdo se po palouku plíží. Míjí květy sasanek i zvonků, prodírá se kapradím. Do písku šlape, hladinu kalí, jde skále blíž a blíž.
Je to dítě, holka černovlasá. Má žluté šaty, síťku přes rameno. Zmatení motýli nad pramínkem víří – a ona přesně, neomylně míří. Jenom dva pouzí někde se jí skryli, marně po nich pátrá ještě hodnou chvíli.
Odešla hájem bůhvíkam. Průsvitný se zeleným zbyl pod kamenem sám.
Leč malé lovkyni cosi schází. Má sedm motýlů, a žádné potěšení. Sedm jich chytila, ale šťastná není. Zas bloudí v lese borovém, než najde palouk a čistou vodu. Své pestré motýly vypustí na svobodu a jen se dívá, jak mezi květy tančí. Ten pohled kouzelný k radosti jí stačí.
„Nebudu už víckrát chytat motýly. Domov svůj by pro nic za nic ztratili.“
XXX
(sen, 8. 9. 2014)
Kráčím pěšinou na mezi. Listy stromků a keřů okolo hrají všemi barvami od bledě žluté až k purpuru. Je krásný podzimní den.
Jak tak jdu, krajina kolem mě postupně o všechny ty odstíny přichází, barví se doběla. Slunko zakryly šedé olověné mraky. Než jsem se nadál, už se chumelí.
Zasněženým krajem se vracím domů.
Ničemu nerozumím. Vždyť podzim sotva začal – a už je tu zima…
Vltava
(27. 2. 2017)
Na břehu Vltavy…
Zářící slunce se odráží ve vlnách. Po řece plují labutě, nad vodou krouží hejno sněhobílých racků. Perou se, pokřikují, rychlostí blesku letí vzduchem. Každý okamžik nějaký dosedne na hladinu, křídel černé špičky zkřížené.
Po dlažbě chodí holubi, všichni až na jednoho šediví. Pouze jediný se liší od svých druhů: sám bílý v jejich šedi.
Dlouho stojím s fotoaparátem, co chvilku mačkám spoušť. Pak odcházím, řadu lodí nechávaje za zády, očima zdravím Tančící dům. Z Jiráskova mostu můj pohled zabloudí až ke Hradu, přes ostrov Střelecký vrátí se zpět.
Ulice levého břehu mne pohltily. Okolo kostela a vily barokní dovedly mě… Kam?
Do parku na návrší, odkud se dívám dolů, na sluncem zalité město. Chodci mě míjí většinou tiše. Jen zpovzdálí občas zazní smích či dětské hlásky.
Oblaků přibývá, beránků stádo kráčí oblohou.
Je mi tu krásně – však nejsem tady doma. Pozvolna dávám se na pochod. Ke vchodu do metra mne hudba doprovází. Dva páni hrají na housle a harmoniku. Éterem se line krásná melodie.
Sbohem, má Praho.
Sbohem, Matko měst.
Za plotem
(9. 7. 2017)
To místo za tratí, na konci vesnice, vypadá, jako by sem už dlouhá léta nikdo nezavítal. Šedivý domek je tichý jako hrob. Na zahrádce za drátěným plotem roste jen vysoká tráva a fialově kvete levandule. Její mámivá vůně se line vzduchem.
Prostá krása rozkvetla pro nikoho. Či snad pro radost Bohu a tichým bláznům jako já.