Básně
Podzimní paní
(září 2020)
Na louce za městem sedím,
na protější stráně hledím,
kde stromům listí žloutnout začíná.
Dívám se, sním
a rozjímám.
Kdyby podzim byla žena,
měla by padající listy zapletené do vlasů,
oči jako dvě čisté studánky,
tváře jak červená jablíčka
a rety jako šípky rudé.
Kolem krku šedavě bílý, lehký z mlhy šál
ve větru chladném by plápolal.
A jaký šat
této dámě dát?
Netřeba jí přezdobené róby.
Jenom krajka ze stříbřité jinovatky
prosté šaty barvy země zdobí.
Zlatavé střevíce -
v nich ať lehce kráčí
do luk i do lesů,
kamkoli jen ráčí.
Nebo ať vyjede si
na grošovaném oři.
Kudy jdou, tam pak stromy
nachem a zlatem hoří.
XXX
(14. 1. 2019)
Vyšel jsem z domu – přišla vánice.
Slunce se skrývá. Město šedne,
topí se v mlhách. Zima se směje.
Přívalem sněhu tráva bledne.
Po bouři. Cestou kolem lesa
zaslechnu někdy zpívat ptáky.
Ledový vítr ale žene
na město další těžké mraky.
A chumelí zas. Do očí bodá
z nebe padající chladný prach.
Zůstane bílo na trávníku
a rozházené listí na cestách.
Modro…
(listopad 2018)
Modro, chlad a lehké mlhy v kraji,
ranní slunce stojí ještě nízko.
Spadané listy se rosou zablýskají,
jako by se stříbro v trávě blýsklo.
Konec prázdnin
(2. 9. 2018)
Sobotní déšť
zanechal zemi zmáčenou.
Dávno
odešel oblohou,
slunko hřeje,
mezi oblaky se směje
a každému keři
zeleně listy září.
Rudnou šípky v trní,
švestek je plná zem,
dozrálým ovocem
vítr sladce voní.
Na louce v květu
potichu požehnám
babímu létu,
o kterém básním
v neděli
na konci
prázdnin.
Bohyně
(5. 12. 2017)
Když slunce svítí
do kapek dešťových,
přichází Ona,
oči ji nevidí.
Srdce otevírá,
zabydlí se v něm –
dobro, pokoj boží
přál bys lidem všem.
Když je zima zlá
v srdcích ledových,
Ona umírá –
ty jsi ztracený.
„Kdo je to?“
se mě ptáš,
odpověď
ale znáš.
Pro někoho anděl,
pro někoho klam.
Pro ty, kdo Ji znají,
je to zázrak sám.
Kdo je sám na světě,
za přelud ji má.
Každý na planetě
její jméno zná.
Jméno té bohyně
může být jedině …
Láska.
Pohoda
(29. 5. 2016)
Na lukách a stráni,
jež se k tůňce sklání,
kvetou vlčí máky.
Též kopretiny bílé.
Za této klidné chvíle
sedím a poslouchám ptáky.
Nad hlavou šedé mraky,
před sebou vlnky na vodě.
Na břehu sám – jsem V POHODĚ.
Trnka
(3. 4. 2016)
Trnka na malém dvorku pod skalou
stísněná mezi oprýskanými stěnami
natahuje své bílé prsty do ulice
jak chtěla by pohladit či podat ruce
všem těm kdo kol ní prochází
či jedou ve svých nablýskaných vozech
aniž by povšimli si
ona
cihlami a kamením obklíčená
bělostným šatem květovým oděná dáma
je sama
Kruh
(1. 8. 2015)
Za tratí železniční modrají slívy
a ptáček jenž se ozývá
prý volá moje jméno
tady v parku
u pustě se tvářícího stavení
jehož dvoru části plotu schází
na dětských fantaziích nesejde
a přeci
jak to tu k nim láká
Okrové lupeny
nepatrná znamení
něčeho co ještě ani nepřichází
v záhonech kvetou růže
Nyní se vracím
a vzpomínám jak jsem scházel
okrajem lánu
za potokem se nadýchal
silné a divže ne mámivé vůně
nějakých temně fialových květin
nechal kolem uší hučet vítr
potom v domnění
že začnou šlehat blesky
vydal se dědině vstříc
k železnici
Za tratí železniční modrají slívy…
Duhová jeskyně
(sen, 12. 9. 2014)
Projdi malou brankou
sestup po schodech
kluzkých jako led
do zámeckých sklepení
objevíš tam jeskyni
z níž oči přechází
Stěny má
z blyštivých drahokamů
zelené modré
žluté i růžové
bledé i syté tóny
jsi očarován
žlutavým svitem hvězd
temnotou modré noci
svět pestrý jako duha
má tě ve své moci
Sochy
(sen, 29. 12. 2012)
Království ze sněhu
a ledů modravých
křišťálových
barevná
bílo – modro – černo – rudá
a nazlátlá sousoší
na něž slunce svítí
vychází
a paprsky hladí je
v tom kraji sněhem zasypaném
najednou celou duhu vidíš
Až to trochu připomíná
posvátnou horu
japonskou Fudži
s bílými náhrobky
podél cest
(jen z fotografií mi známou
ze stránek knih)
anebo
rovněž málo známé
dálavy Severu
kde rok co rok
pohádka ledová
znovu se odehrává
Snové postavy z ledu
skelnými zraky střeží svět
Lidé i bozi
nymfy i skřeti
moc mají čarovnou
a já tu zůstávám
snad přikován
snad přimrazen
pod sluncem
co vyšlo z červánků
stojím bez hnutí
venku tuhý mráz
před sousoším pro mne
zastavil se čas
Mezi vodami
(23. 1. 2011)
Již bílý sníh
posypal krajinu
z širého háje
shlížím na hladinu,
velikou, bílou, zamrzlou.
Pak z hráze
na vodu
zelenou,
z břehů
vylitou…
…a zemí tou
šedavé mraky
táhnou dál.
Já tam mezi vodami
v ten zimní den stál.
Modlitba za vodu
(8. 4. 2019)
Smím prosit?
Smím prosit, nebe,
aby kapky na zem padly,
aby květy neuvadly?
Smím prosit
o šedivé setmění,
o deštivou chladnou noc
a deštěm provoněné ráno?
O vodu, o pomoc?
Ano?
Se mnou
celý kraj,
tráva, stromy, ptáci
k nebi se pokorně
obrací.
Vrby
(28. 3. 2019)
Vrby se sklání,
jak staré čarodějky
stojí nad vodou
a rozpuštěné vlasy,
dlouhé žlutavé rozpuštěné vlasy
jim splývají,
málem se v řece smáčí.
V zrcadle
se šedé mraky zračí,
dešťová oblaka
pomalu táhnou,
zvolna plynou
nad krajinou.
Vrby,
nad vodou strnulé
vědmy
všechno vidí.
Za nimi, v ohybu,
stranou lidí
jeden smrk se tyčí,
jako temný stín,
k nebesům šedivým.
Ustal déšť.
Nejtemnější mrak
už odplouvá,
už za ním tuším
slunce svit.
Dál mohu jít –
a vám,
mé vrby,
sbohem dávám.
Vzdálená píseň
(14. 2. 2019)
Slyším jen jedinou
vzdálenou píseň,
kde s temnými bory
duby střídají se.
Potom další hlasy
do ticha přejdou zas
nad cestičkou lesní
v odpolední čas.
Na pěšinu slunce
pruhy stínů maluje.
Datel i ptačí sbor
opět se vzdaluje.
Tomu okamžiku
jen ticho panuje.
Stopy
(22. 1. 2019)
Čaruje mráz. Je tenkým ledem pokryta
na kraji města zelenavá tůň.
Zmrzlý sníh se drží ve stopách
na pěšině, kterou kráčel kůň.
Kam odešel?
Nikdo nepoví.
Zbyl jen otisk
jeho podkovy.
Ráno na louce
(25. 6. 2019)
Pod lesem zlátne obilí,
u cesty kvete mák.
Na nekonečném blankytu
dnes není ani mrak.
Při zemi krouží motýli.
Přes louku za řekou
domů se vydávám,
na cestu dalekou.
Sám mezi hvozdíky,
kopretinami,
kvítím, které hraje
všemi barvami.
Slyším tu skřivánky
a cvrčků na tisíc.
Vítr mi hladí tvář.
Co bych si měl přát víc?
Před bouří