Výběr Ráj Labyrintu
Výběr ze sbírky „Ráj labyrintu“ (Orego 2006)
Alenka z říše za zrcadlem
Jedné temné noci
vystrčila jsem ruku ze zrcadla
Zatoužila jsem po zakázané náruči
Dotkla jsem se tě konečky prstů
Nasála jsem z tebe nekonečnou energii
A ty jsi mě zapřel
I tak jsem hrdinou všech tvých snů
Neexistuju
Mám voňavou kůži
Pronásleduju tě
Rozplývám se ti pod zavřenými víčky
Potřebuješ mě
Nemám ani tvář ani tvar
Dávám ti síly, kolik jen chceš
A přesto jsem tvůj trest
Březnový den ve Středomoří
Nebe je ocelově modrofialové
Ze skalní průrvy vylétají koně
Mají bělostná křídla
Tlučou kopyty do vzduchu
Ztrácejí se mezi bílými obláčky
Cypřiše mají junácká těla
a svůdně se kroutí podél cesty
Zelené pláně se nabízí za peřinu
A potměšilý vítr přináší vůně z fantastického světa
Ale jen na vteřinu,
kdy věříš v přelud březnového dne
Vzkaz přátelům
Zažehám knoty svíček snů
Don Quicot co chtěl být Ivanhoe
V prázdných kapsách hledám své hříchy
Miska vah přesto padá s rachotem k zemi.
A já se směju,
směju,
směju.
Vždyť přitažlivost přece neexistuje!
Kdo jsi?
Živá – neživá
Mozaika času?
Pavučina věků?
Dáma v nejlepších letech?
Snad rozverná dívka
Nebo lehká holka?
Intelektuální básnířka?
A nebo nic.
Prostě pár kamenů rafinovaně srovnaných
Všichni tě chtějí
Všichni tě proklínají
Všichni k tobě směřují
Perfektní nohy
A na punčochách oka
Věčná milenka raněných duší
Náruč všech můz
Pódium všech neúspěšných
Skrýš všech podivínů
Láska všech, kdo se tě jen letmo dotkli
Jsi potměšilá nevěrná zrádkyně!
Nebo nezlomná moudrá přítelkyně Saphó?
Ne!
Prostě Praha.
Labyrint
Zavřené oči
Černý tunel
co vede bůh ví kam
Do snu?
Do fantasie?
Do vlastního nitra?
Do vzpomínek?
Na konec vesmíru?
Do středu světa?
Nikam?
Všude?
Ať je to kamkoliv
Neztratím se
Ve středu všech labyrintů najdu tebe
Někdy jsi sám
Uplynul týden i celý život
S chutí a s odhodláním ses jím prosmál
Teď máš chuť bilancovat
S neklidem pod bránicí
S hvězdami letní oblohy v zorničkách
S tajnými doteky po celém těle
Je ti úzko – chceš dál
ale nevíš najednou mezi Aténami
a Marathonem kudy a kam.
K jednomu cíli tisíce cest
Tisíc cílů – bludičky kolem cesty
Toužíš po společnosti
ale Raskolnikov není v telefonním seznamu
Jenom Stepní vlk
Socha svobody
a neznámý vojín.
O kom, o čem
Myslím na pramínek vody v jarní trávě
Na plamínek nad svíčkou
Na neony na hlavní třídě
Na hvězdy letní oblohy
Na závan větru
Na oči plné písku
Myslím na sametové tóny hoboje
Na tlukot koňských kopyt
Na skály, které mám v zádech
Na cypřiše podél cesty
Na duhu nad údolím
Na lampu nad veřejí
Myslím na tebe.
Ale kdo vlastně jsi?
Možná pramínek vody v jarní trávě
Možná plamínek…
Procházka Prahou
Dotkla jsem se staré dlažby
A rázem jsem se ztratila
Podívalo se na mě devět múz z ochozu Národního divadla
Na šedém balkóně kvetly růžové muškáty
Tobě i sobě
Píseň zapředená v čase si vzala svou daň
A přesto ji milujem
Mateřská náruč a upír v jednom
Nikdy mě nedostane
Nikdy se nevrátím
Vždycky mi bude bolestně chybět
Její majestát
Tisíc věží
Klikaté uličky a zákoutí
Budu ji mít pod víčky
Zprofanované panorama z pohlednic
A ty mi budeš trochu závidět
Žárlit na ní
A já ji budu proklínat
Z nevděku
A z lásky ji všude vychvalovat
Z dálky
A trochu z výčitek
Malá mořská víla
Vážená komise,
předkládám životopis.
Jsem socha malé mořské víly
Nikdy jsem neexistovala
a přece jsem tu napořád
S pohledem do nekonečna
přirostlá k bronzovému podstavci
Díváte se na mne a stojíte na dosah
Přesto k vám nemohu promluvit
Škoda.
Jinak bych se zeptala: „Jste šťastní?“
Co s ním?
Svět se zbláznil než jsme stačili dospět
Jeho uzdravení je na nás
Terapie zdlouhavá a bolestná
Pacient se brání a my máme jinou práci
… milování
Co naplat
Dlužíme to minulosti i budoucnosti
Jen dnešek patří nikomu
Navíc umřít s dluhem se nehodí
Modlitba
Některé básně čteš znovu a znovu
jako motlitbu
za to, aby svět byt dobrý
Představuješ si chudého básníka,
jak se snaží změnit svět.
Ale ke komu se vlastně modlíš?
Bůh umřel s lidským svědomím.
Odvaha je to, co mění svět (Luis de Camoe)
A víra taky
A výdrž
Navzdory času
A čisté úmysly
A sny za bílého dne
Navzdory únavě
A vypočítané kroky před skokem
A síla v nohou, ramenou a mozku
Navzdory všem, co drží lano z druhé strany
Robinson
V cizí zemi jsi vždycka sám
Studená náruč
a plochy, které se snaží tě zformovat
do svých rozměrů
Jedinou zbraní je
zůstat sám sebou
a přehrávat si dokola
ukolébavku od maminky
navzdory cizincům
v tvé duší
a jejich zemi
(… a pak že národ neexistuje)
Skály a luka Českého ráje
Klapavá dlažba před Betlémskou kaplí
Nateklé prso Řípu
Karlštejn z ptačí perspektivy
Lesklá střecha Národního po dešti
Lanovka na Pláně
a tóny Mé vlasti
už trochu děravé v tvé paměti
ti defilují po šedé kůře mozkové
Jsi omylem ostrůvek v cizím moři
Robinson
kterému Dolní Lhota právě připomíná
pupek světa
Moře
Moře nemá druhý břeh
A je do kopce
A je nekonečně hluboké
A divoké
A nevypočitatelné
Nedá se nikdy překonat
Ale ne!
Samozřejmě že má druhý břeh
Sám ho tušíš za vyklenutým obzorem
Má dno
Někdy tak mělké, že můžeš pohladit jemný zvlněný písek
Dá se přeplavat
Dá se přemoci
Stejně jako každý velký problém
Nedá se vypít
Ani vysušit
Ani vypustit
Ani přemluvit
Musíš s ním bojovat
Někdy sám
A jindy skoro sám
Někdy nevypadá jako problém
Ale spíš tě přitahuje jako milenec za hory a doly
Někdy tě uklidňuje
A někdy je ti lhostejné
Někdy je modré
Někdy pění vzteky
Někdy tě objímá
Někdy dusí
Počkej! O čem to mluvíme?
O životě.
Založení nové strany
Jednoho dne se setkaly
Fata Morgana
Dalila
Salome
Kyrké a Kalypsó
a založily stranu.
- z lásky
- ze samoty
- z nenávisti
- z touhy
- z trucu
- z ješitnosti
- ze zoufalství a ze zloby.
A začaly hledat nové členy.
Také jsem prošla přísnou zkouškou