Básně
Čas
Chci tě
A nemám tě
Pod horkou peřinou spřádám
Co všechno ti dám
Ty mi sedíš na pelesti
A směješ se
Ráno slibuju
V poledne věřím v dohodu
Večer vyhrožuju...
Díky, že mě neopouštíš úplně
Můj milý
Krone.
Těm, co už tady nejsou
Znovu myslím na ty
Co už nemohou vidět naše chyby
Ale ani naše úspěchy
Víš, že by tady někde měli být
Jako ta červená vež kostela
Co se zřitila pár století před námi
Jsou fuč
Kousek si tě vzali s sebou
Obdělávají malou zahrádku
V srdci plném krve
S každou ztrátou
Je tě méně
I více
Až se jednoho dne staneš
Mozaikou světa
P.S.
Proto se nikdy nedávej ptát
Komu zvoní hrana
Nikdy se nehrň k vyzvánění
Na dva řádky (a někdy o něco málo víc)
Nezajímají mě odpovědi.
Dobré otázky stačí.
Nebe bez mraků existuje,
ale mraky bez nebe jsou mnohem častější.
Pohádky mají vždycky dobrý konec.
...ale ještě ne.
Proč se básníci dívají do nebe?
Jinak by po lidech místo veršů vrhali kameny.
Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.
Těch, co mě nenáviděli byla drtivá většina.
Kostky jsou vrženy.
A mě vzal čert.
Poezie je lepší než věda:
když vyplodíš nesmysl,
můžeš jej prohlásit za metaforu.
Nejlepší způsob, jak předpovídat budoucnost je prozatím věda.
Nejspolehlivější vědou je prozatím poezie.
Největší nespravedlností historie je,
že se potvora vrací,
i když ji nikdy, nikde, nikdo nečeká,
natož aby ji zval.