Básně a texty
Kříšení (křísení)
Jdu otevřít - někdo ťuká.
A hle!
Kristovy rány!
a Boží muka...
Raději přilož do kamen,
asi se chvíli ohřejem.
Snad sis přál něčí společnost...!?
Na chvíli,
anebo na věčnost?
Zdržíme se dle tvých potřeb.
Inu,
nachystej si další pohřeb!
Zítra ráno, za svítání
možná přijde!
..zmrtvýchvstání
Ach Bože...
Cože?
Nesetkání
Pod zeleným baldachýnem
neprší mi na vlasy,
opíjím se bílým vínem,
akceptuji počasí.
Obloha je celá šedá,
samá voda, ochlazení.
Dnes mi, než to víno, nedá
stejně nikdo pohlazení.
A piju jenom z lahve!
A připít si? No není lidí!
Alláh, Viracocha, Jahve,
I Kristus dokonce to vidí.
A pak, že není připít s kým!
Jenže oni mi to nezávidí.
...bílé víno, baldachýn,
a to, že je dnes neuvidím.
...bílé víno, baldachýn,
a to, že Tě dnes neuvidím!
Eskapologická
Honí se mi mouchy nad hlavou,
skoro jako nad svou potravou.
přemítám v kazajce svěrací,
kam vedou otvory větrací.
Život visí na provázku,
duši chce se na procházku.
Do míst, kde se neztratí,
odkud se už nevrátí.
Tak blízko a daleko
k ‚právě teď‘ a k ‘před a po‘.
nenechám se omezovati
duši nelze přikurtovati
.
Život visí na provázku,
duši chce se na procházku.
Do míst, kde se neztratím,
odkud se už nevrátím.
Sním, jsi
Po nocích nesčítám ovce,
usínám s pocity vdovce,
leč probuzení z toho není,
sním o příběhu s dobrým koncem.
A probuzení z toho snění
o příběhu s dobrým koncem
není.
(není, není, není, není!)
Vrátím se ti, neboj se,
nepodléhej nicotě!
Vrátím se ti určitě!
Třeba už v příštím životě.
Ačkoliv žiješ – díky Bohu!
tebe víc ztratit už nemohu.
S pocity vdovce usínám,
namísto tebe umírám.
Vrátím se ti, neboj se,
nepodléhej nicotě!
Vrátím se ti určitě!
Snad už v příštím životě!
Kotvy
Stále nevím, co je pravda,
vím však ale, co je lež.
Když už tě konečně nechci,
ty mě zase chceš?
Možná ve mně ještě zbyly,
asi pro smích, zbytky stesku.
To už je snad ale lepší
se zasmát s dívkou blesku!
[:Slova jsou jako granáty,
snažím se na ně nemyslet.
Horší je však tvé mlčení,
to nelze si ani domyslet!:]
Zebou nás kosti
ze zodpovědnosti.
Nebo tak podivně hřejí,
když už si něco přejí.
Slova jsou jako tlusté zdi,
zaváté stopy na poušti.
Nelze však vůbec nemluvit,
vědět co mlčet, co vyslovit!
Slova jsou jako skalpely,
do ran řezaly, pitvaly mrtvoly,
bodaly a amputovaly,
leccos ale i vyléčily!
Mají se dělat přehmaty?
Jak zasahovat do světa?
A hlavně – mezi světy!
Stačí snad jen holá věta?
[:Slova jsou jako zbraně,
slova si vybíraj daně.
Slova jsou i jako kotva,
najít je však mohu sotva!:]!
Na (v)lásku
Šel jsem svojí tmou
rovnou za tebou.
Prošel jsem si peklem
a peklo prošlo mnou.
Už nemyslím na bolest,
na křivdu či na zradu.
Myslím už jen na lásku
- tu největší záhadu.
Popadaje dech
hledám v propastech
cestu k sobě a za tebou
(tuze) sám a sotva na nohou.
Už nemyslím na bolest,
na to, kam se dohrabu.
Myslím už jen na lásku
- tu nejhezčí zahradu!
(m…)
Už nemyslím na bolest,
na smutek a samotu.
Myslím už jen na lásku
- tu stěžejní hodnotu.
Už nemyslím na bolest,
když život visí na vlásku.
Už myslím jenom na lásku,
- tu nejtěžší otázku!
Pojď
Pojď,
budem se toulat v zázracích
a vyprávět si nekonečné příběhy
mezi nádechem a výdechem,
vyobrazené i v oblacích!
Cestou do nás bude hučet Slunce
něco o smyslu jsoucen a existence.
Uslyšíš světlo, ochutnáš teplo,
ucítíš hlasy, uvidíš všechno!
Pojď,
najdeme zdroj svých počátků
a bude nám už konečně Jedno.
A všechno astrální bude normální!
Zjistíme, že jsme teprve v začátku..
Zemička se rozesměje s námi,
zahojí nám rány a opustíme brány!
Nebude zlo, smutno, nic nebude nutno,
kol pokvete radost, uzříme Absolutno!
Pojď,
projdeme lesem vesmírů,
Andělé mohou přece zůstat s námi
a vzlykat smíchy nad všemi hříchy!
Společně zahrajem si v parodii na víru.
Spojíme s přírodou svoje síly,
budem tančit jako víry, motýli a víly.
Už nebudou otázky a na srdcích vrásky,
tak blaze žít (,)pojď, uděláme to z Lásky!...
Psychiatrická
Vydal jsem se k psychiatrovi,
zjistit, co je za mými slovy.
Vyprávěl jsem dlouhé hodiny,
řekl jenom: "To je podivný!
To jsem ještě nikdy neslyšel,
nemít pleš, tak bych zešedivěl.
Tohleto se přece nestává,
sem už medicína nesahá!"
Vydal jsem se k psychiatrovi,
zjistit, co je za mými slovy.
Vyprávěl jsem dlouhé hodiny,
řekl jenom: "To je podivný!
Kéž byste sem nikdy nepřišel,
nebýt doktor, už bych zešílel!
Tohleto se přece nestává,
tady celá věda selhává!
Únorovým listím
Nevidím do svého srdce,
nemohu jej čistit.
Jak ho nerozbolet více,
pokouším se zjistit.
Jsem zajatcem nepřehledna
bludných vnitřních procesů.
Odrážím se stále ze dna,
vždy však končím v poklesu.
Brouzdám v zimě po lese
únorovým listím.
Maje těžké deprese,
chůzí duši čistím.
Holé stromy kolem spí,
přesto na mne hledí.
Jaká skrývám tajemství,
jistojistě vědí!
Chtěl bych dovnitř vpustit světlo
a vyvětrat sklepení.
Odehnat to zlo a temno,
utéct z vlastních vězení!
Lidem sdělit neumím
zjevem, natož slovy,
že nevím, co s nitrem svým.
Na srdci mám hory!
Drcen tlakem prázdnoty
po úlevě toužím!
V okovech své samoty
pomalu se ploužím.
Maje těžké deprese,
chůzí duši čistím!
Brouzdám v zimě po lese
únorovým listím,
(únorovým listím).
V(zdá)Lenosti
Nějak mi není dobře…
letos.
A dnešní den si doslova užívám.
Zmáhá mě podivná lenost.
Každým dnem víc a víc,
umírám?
Všechno, co se děje mi,
děje se i na Zemi.
Či spíš je to opačně,
co je vně, je i ve mně.
Absolutně rozhozený
snažím se být přirozený.
Klidný, vlídný a veselý,
dělám, že mi nic není.
Všechno, co se děje mi,
děje se i na Zemi.
Či spíš je to opačně,
co je vně, je i ve mně.
Hledám důvod k radosti,
prý jich je ještě dosti.
(ale)
Jak mám býti veselej,
pečenej a vařenej?!
Neobnovitelný zdroj lásky
Došlo uhlí,
došlo dřevo,
a dokonce i
kamenivo!
Došla ropa
i trpělivost,
a dokonce i zemská
přitažlivost!
Došlo světlo
a tma taky!
Došlo dokonce až
na zázraky!
Nic netrvá věčně,
jenom láska k jedné slečně,
né však ale její láska
ke mě!
Nic netrvá věčně,
ani láska k jedné slečně!
Hlavně ne však její láska
ke mě!
Pokus
Kradu se tmou,
ve dne uhýbám pozorností,
prázdnou samotou,
s vnitřní společností.
Pokus: se tu vydržet.
Pokus: se tu zachovat.
Ze slov věty a z vět svět
a nezlomně se radovat!
Svíjí se chobotnice
a žahá kolem sebe
tvrdě, ale tiše,
nedaleko od bránice
pálí, hoří, bolí, zebe
- mé pocity v břiše.
Jsem tu sám
pot mě
polévá tak horce
až se mi nechce
být tu sám
potmě.
Kradu se tmou,
ve dne uhýbám pozorností,
prázdnou samotou,
s vnitřní společností.
Šel jsem mezi lidi,
je jich všude mraky,
dlouho jsem je neviděl,
dokvétají máky!
Všichni jsou tak divní, cizí,
dlouho jsem tě neviděl,
-jsi taková taky?
Vystoupám vzhůru,
vylezu třeba na komín.
Až mi bude smutno
aspoň o trochu míň!
Svíjí se chobotnice
a žahá kolem sebe
tvrdě, ale tiše,
nedaleko od bránice
pálí, hoří, bolí, zebe
- mé pocity v břiše!
Dumaje
Dumaje nad příčinností,
sleduji tě při činnosti.
Zkouším tajně hledat místa,
kde nejsi tak sebejistá.
Co vtipného podotknout,
a přitom se (tě) nedotknout?
Zatím jenom pokukuji,
s čímpak na tě vyrukuji.
R:
S jarem stromy listím začly asimilovat,
já jsem začal taky myslím …nač to rýmovat.
S jarem stromy listím začly asimilovat,
já tě začal taky myslím… (Nejde / Vzduch)
Nejde to říct narovinu,
cítil bych přes dobro vinu.
Budu muset trpělivě,
toužit mlčky, úpěnlivě.
Zahlcený inspirací,
(tralalala lala jé)
vymyslím snad konspiraci!
(tralalala dumaje.)
R:
Vzduch zavání květinami,
je cítit to mezi námi.
Když ti kouknu pod obočí,
horoskop se pootočí.
Věci, který nesměj se,
bychom mohli, zasměj se.
Tváříš se tak tajuplně,
no, tak už roztaj úplně.
Nevím, jak už to mám říci,
v břiše lítaj kolibříci!
Pane, jo.
Bez viny jsem vždycky byl,
tak jsem hodil kamenem.
Trefil jsem se, já debil,
pánubohu do oken.
Jéžišmarjá, bože můj!
To jsem nechtěl, tak promiň.
Povidá mi: „Chlapče, stůj!
Odmakáš to, já to vím!“
Co mám dělat, se ho ptám.
Dej mi ňáké náčiní.
„Nebuď blázen rouhavá,
životem to odčiníš!“
Láska až za hrob
V hrobech dějí se divné věci,
lezou z nich pavouci a šneci.
Potmě se tam v hrobě chruje,
děsné zvuky vyluzuje,
vrčí, čvachtá, prská,
skřípe, funí, mlaská…
Je to prostě láska.
Umrlec tam s tváří shnilou
přišel navštívit svou milou.
Kalné a propadlé oči
se jí blahem v důlcích točí.
Ňadra notně splasklá,
pánev už je prasklá…
Je to prostě láska.
Náhle z hrobu slyšet řev,
umrlec už nemá krev.
Nebožka zas křičí dost,
strká jí tam klíční kost.
Zuří, brečí, vříská,
nadává mu sprostě,
láska je to prostě.
Milovník se stejně nedá,
jeho milá celá hnědá.
Z hrobu smradu víc než z chléva,
komu povolily střeva?
Čvachtá, kňučí, prská,
funí, chrchlá, mlaská…
Je to prostě láska.
Venku už pomalu svítá,
z hrobu spousta kostí lítá.
Soulož už je dokončena,
rozlišit, co muž, co žena,
nejde – vše je hnědé.
Nebyla to krása?
Může za to láska.
xxx
Dal jsem se do psaní poezie,
neb jsem byl veselé povahy.
Vznikla však jen samá tragédie,
ponuré a smutné příběhy.
Dal jsem se do psaní básniček,
protože jsem měl dost humoru.
Vypsal jsem několik propisek
na dílo podobné hororu.
Dal jsem se do veršů skládání,
jelikož to bylo nasnadě.
Domníval jsem se, že mám nadání,
záleželo však víc na náladě.
Moh‘ jsem se stát velkým básníkem,
stal jsem se pro ně však smutným vzorem.
Snazší být v jeskyni krápníkem,
anebo docela neznámým tvorem.
Má tedy vůbec smysl psáti dál?
Přijdu si fakt jako blázen.
Tak proč jsem to opět udělal?
Neporadím si ani s názvem.
xxx
Nějak se mi nedaří vypravit svůj vlak,
co se nehne z nádraží a připomíná vrak.
Vůle jet, ta nepřestává uvadat.
A koleje
se začínají rozpadat.
xxx
Měsíc svítí skrze mraky.
Tak sviť taky. Tak sviť taky!
Kašel a smích obecně lidem nevadí.
Kašel a smích zamilované prozradí.
Kašel a smích, ráno ven 3 hodiny.
Kašel a smích – základ šťastné rodiny.
xxx
Z nápisů na veřejném WC:
NESER!!!
… ale mně se nechce.
xxx
Vodič, vodič, vodička,
zkrat, šok, smrt a rakvička
xxx
Věci (?)
Nechci!
xxx
Nenávidím toto město
a ty lidi všude tady.
Vrátím se sem stejně přesto…
… ulice kol (,) kolonády…
Na prdel je papír
a na srdce ………
xxx
Dům bez dveří.
Ale jen jedny vedou do neznáma.
Zamkl jsem si klíče.
Nemůžu se dostat ven ani dovnitř.
xxx
Já a mých šest strun,
některé jsem zpřetrhal.
A tuhle písničku
chtěl bych ti lásko dát,
tak řekni, kde ty kytky jsou
a proč jsem ti je natrhal.
a nač kvůli nám přestal vítr vát.
Daleko za vodou
jsi a ne náhodou.
Za hory, za doly,
mé zlaté slunce z oblohy.