Paní Jasaní hory

Křepelce oké

 

„Tu jen ten kámen, ať poví, jestli lžu“

 

Z keltských legend

 

Panovalo nevlídné počasí. Stromy se chvěly pod nápory větru. Skřípaly a vrzaly s každým poryvem. Vypálené galské vesnice ještě doutnaly. Za tu dobu, co šířil civilizaci, si již na ten štiplavý zápach zvykl. Vesničané, co přežili další ze slavných římských bitev, o nichž budou psát po jeho smrti analisté, odklízeli mrtvé. Legionáři čistili své meče a kopí. Zbraně vypadaly co pokryté rzí. Ale on moc dobře věděl, že to není žádná rez, ale krev těch barbarů. Zaútočili s úsvitem, neměli brnění ani štíty, mnozí byli dokonce nazí. Byla jich hrstka a s ranní mlhou se zjevili jako duchové na okraji hlubokého lesa. Zaduly trouby. Viděl na nich, jak pohrdají smrtí, odvahu jim upřít nemohl. Proti vycvičeným římským vojákům neměli šanci. Útok je sice překvapil, ale velmi brzy sešikovali bojovou formaci. Jenom zlaté nákrčníky se občas zablýskly v rodícím se slunci. Vítězství bylo předem dané. Díval se na bortící se krovy jednoho z domů. Až odejdeme, přiletí dravci a budou se svými mláďaty hodovat na zbytcích, pomyslel si, když tu ho z rozjímání přerušil pobočník:

 

„Galové se stáhli do posledního oppida. Hlídka hlásí, že nemají mnoho zásob. Ženy s dětmi, zásobami a zlatem poslali pryč. Zřejmě nemají žádný jasný cíl, v lese žádné stezky, prodírají se těžce. Pokud zlomíme odpor bojovníků, dostihneme je a skoncujeme s nimi. Řím nás uvítá jako hrdiny.“

 

Díval se skrz něj, někam do dáli, za svými sny a tužbami. Slyšel ho a nevnímal. Občas si říkal, kam že ho to bohové poslali. Již dlouho se pohyboval za hranicí kulturního světa. Někdy před rokem naposledy vychutnával rozkoš lázně v opevněném táboře v Panonii. Centurion kvůli němu vystrojil opulentní hostinu. Zajaté otrokyně tančily v mihotavém svitu svící. Civilizace, ó jak mi chybí. A jak ji nenávidím. Za rok v neproniknutelném hercynském lese se naučil souznít s přírodou. Začal si vážit nepřítele, jenž stromy uctíval. Jeho osady byly roztroušené jako malé ostrůvky hluboko v lesích. Někdy to vyžadovalo jistý um a zkušenost, aby Galy vůbec vypátrali. Až budu v Římě, půjdu do divadla. Docela by mě zajímalo, co nového napsal Ovidius. Ale do cirku se na gladiátory a souboje dravé zvěře nepůjdu podívat. Tady jsem si toho užil dost. Ano, já šiřitel civilizace a kultury toho mám plné zuby. Doufám, že nikdo nečte mé myšlenky. Vzpomněl si přitom na Livii, jak se k němu tiskla a křečovitě tiskla jeho ruce, když proudy krve stříkaly z podříznutých hrdel. Lid potřeboval rozptýlení, ale ty patricijské hejsky by nejradši poslal s legií třeba někam do pouště. 

 

„Jaké jsou rozkazy, pane,“ připomněl se pobočník.

 

Jeden z těch, komu se vraždění a znásilňování líbí. Vyžívá se v tom. Oči měl zúžené do těch nejmenších štěrbinek. Viděl na něm, jak mu to chybí. Je celý nesvůj, když nemůže zabít alespoň jednoho Gala denně. A ještě si přitom užít s nějakou vesničankou. Nejlépe, když je pořádně divoká, aby ji mohl zkrotit. Touha zabíjet a mučit z něho sálala, jako z nadrženého samce. Chvěl se nedočkavostí a visel mu na rtech. Ještě by mohl začít slintat, pomyslel si. Patřil k veteránům, s Caesarem bojoval snad v každé válce, od Afriky po Galii. Hnusil se mu, ale potřeboval ho. Zrovna včera mu velitel kohorty vyprávěl, co všechno se zajatci prováděl. Sevřel se mu žaludek. Ani nevěděl, zda ze vzpomínky na barvité líčení, nebo z hladu.

 

Však ty počkáš. Nechci vydat rozkaz k dalšímu vraždění. Prostě nechci. 

 

Otočil se k nubijskému otrokovi, jenž pokorně klečel u vchodu do stanu:

 

„Dones víno. A ty se posaď. Nikam nespěcháme.“

 

„Ale pane, Galové nám utečou.“

 

Začni slintat, začni. Dnes ti radost neudělám. Byl pevně rozhodnutý, jen potřeboval čas, aby něco vymyslel, proč není možné pokračovat v útoku.

 

Otrok, ani vlastně nevěděl, jak se jmenuje, přinesl picí soupravu a začal ředit víno. Urostlý, svalnatý, ztepilý. Nedivil se některým známým, kteří se milovali s muži. Vždyť kult muže patřil k hlavním symbolům kulturní civilizace. Je to zajímavé, přemítal, že soch nahých mužů jsou stovky, od Kapitolu po Akropol, ale žen poskrovnu. Za to v Pompejích, v nevěstinci, to byla výzdoba. Jak se sluší na římského patricije, již v útlém mládí ho zasvětili předem vybrané otrokyně do tajů umění manželského. Ale v pompejském lupanariu se až rděl, připadalo mu to trapné a společnici odněkud z Kréty, takový ten zajímavý středomořský typ, něco úplně jiného, než ty bledé a vychrtlé Římanky, co stejně skoro všechny byly v jeho kruzích navzájem příbuzné, tak tu společnici (ať ji neurážíme) podezíral, že se jeho rozpaky baví. Musel přiznat, že to byla profesionálka každým coulem. Netrvalo dlouho, jeho mozek vypnul a rozprskl se do všech stran bezbřehou slastí. Ach Pompeje, kdo ví, zda tamější nevěstinec ještě nezavřeli. Ta sopka nad nimi nevěstila nic dobrého.

 

„Pij, dnes bude dlouhý den.“

 

Bylo to mizerné víno, trpělo nedostatkem slunce, takové zakrslé, úplně viděl hrozny, jak se krčí, choulí před nevlídným počasím. Jako já v tomhle zatraceném stanu uprostřed lesů, škodolibě si pomyslel. Již dlouho nemohl jíst, vůbec mu nechutnalo. Předevčírem ulovil jeden z vojáků statného kance. Nemohl pozřít ani sousto. S těmi tesáky mu připadal jako jedno z Cháronových zvířat. Když jsem byl malý, bál jsem se takových obrazů. Možná se jich děsím ještě dnes, ale to jako hrdinný římský velitel přiznat nemohu. I když ta realita je podstatně horší. Často se v noci probouzím zpocený a křičím ze spaní. Ten otrok o tom ví, zahlédl jsem mu v očích takový záblesk lidskosti a pochopení. Bohové, kdyby někdo dokázal číst mé myšlenky, co by si o mě pomyslel. Otrok přeci není člověk, je to věc, nástroj. Vztekem ho přetáhl bičem. Již předem svého činu litoval, leč nemohl si pomoci. Z jeho zad crčely potůčky, co potůčky, potoky krve. 

 

Oči jeho pobočníka se mazlivě sevřely. Vzrušeně se olízl a chřípí se mu chvělo. Bohové, on snad bude mít orgasmus. Kradmo se mu podíval mezi nohy, přes bederní brnění ale nebylo nic vidět. Musím něco vymyslet. Zvedl se mu žaludek. Až do stanu zavál známý nasládlý pach. U Jova, zase pálejí mrtvoly. Rozkázal jsem jim přeci, aby mrtvé pohřbívali do země, vykopali hromadný hrob. Legionářům se do toho nechtělo, a těch pár galských žen, dětí a starců, co přežili příchod civilizace a kulturního světa, bylo natolik zesláblých a hladových, že je ani nemělo cenu nutit, aby kopali. Starců, můj otec se dožil skoro osmdesáti, matce bude za rok osmasedmdesát. A většina z těch Galů se sotva dožije čtyřicítky. Někdo mu donesl před půl rokem zprávu, že matka má mladého milence, nějakého páriu. Snad stihne dorazit do Říma na oslavu jejích narozenin. Už mám tohohle tažení plné zuby. Nesnáším ten zápach škvařících se těl, chcete ho ze sebe smýt. Nejde to, zůstane ve vás, dlouho, hodně dlouho. Hnusí se vám sladké. Pach zůstává s vámi, čas od času vám roztáhne chřípí, dráždí sliznici.

 

Usrkl vína, trpkost mu zkřivila ústa. Červená kapka pomalu stékala po jeho tváři. Nechal jí kanout. Tak zvláštně ho šimrala ve vousech. Skoro ho lechtala. V duchu se usmál, jako Livie při milostných hrátkách. V tom vínu přeci jenom něco je, je takové nepoddajné, ale má jiskru, chová v sobě něco, co nedokáže popsat. Jako nepřítel, jako ti barbarští Galové.

 

„Co o nich víš, kam se ukryli,“ obrátil se na pobočníka.

 

Nedočkavostí skoro převrhl svou číši vína, než začal překotně odpovídat:

 

„Jsou to Bojové. Bojovali jsem proti nim již s Caesarem v Galii. Houževnatí, bojovní, domýšliví, ale před římským vojákem nezůstane nikdo neporažen. Ženeme je už přes dvacet let celou Evropou. Bude mi ctí, pane, rozdrtit jejich zbytky.“

 

„Kolik myslíš, že jich je?“

 

„Ani ne manipula, tak dvě stě bojovníků, spíše méně. Žen a dětí kolem čtyř stovek, ale ti utíkají na východ. Tam, kde opravdu žijí lvi.“

 

„Neplácej nesmysly. Nejsme v Africe, žádní lvi tady nejsou. Možná tak nějaký rys nebo vlk.“

 

„Tak je to napsáno v mapách,“ nedal se pobočník.

 

Hlupáku, a to chceš velet legii, myslel si v duchu.

 

„Takže dvě stovky bojovníků. Nu, dvě kohorty by stačily. První si nechám v táboře. Zbývá ještě druhá, pátá a šestá. Legionáři ze šesté by si měli odpočinout, před dvěma týdny vypálili to oppidum, jak jsme tam nechali upálit toho druida. Už jsem zapomněl, jak se jmenovalo. Na tom ostruhu nad dravou řekou. Víš, které mám na mysli.“

 

„Ano, pane. Nad tou řekou, co jí Galové říkají Vltahwa.“

 

„Přesně to myslím. Takže pošleme druhou a pátou.“

 

„Nemají plné stavy, pane. Ale to jistě víte. Souhlasím, nějakých devadesát jezdců a necelá tisícovka legionářů na ně určitě bude stačit,“ pobočník se pousmál. Smál se málo, a to pouze, když mu kynula možnost zabíjet.

 

Ne, tu radost ti nedopřeju. Mladý velitel do sebe kopl naráz celou číši vína. Jako barbar, vztekle si pomyslel. Ještě začnu pít víno neředěné a budu úplně jako oni. Pryč, pryč odtud do sladkého Říma. Projel jím chlad, přitáhl pevněji plášť. Věděl, že to v té psotě moc nepomůže, ale bylo to takové mimoděčné.

 

„Jak daleko je odsud oppidum? Co o něm víš?“

 

Jeho protějšek se ocitl trochu v rozpacích. Co se děje, pomyslel si v duchu jeho velitel. Zatím se tím nebudu zabývat, rozhodl se. Drobným pokynutím ho vyzval, aby začal odpovídat.

 

„Víte, pane, průzkumníci říkají, že oppidum občas mizí. Já… víte, nechal jsem ty dva průzkumníky, co přišli s tím blábolem, zbičovat. Ostatní hlásí, že je tak padesát stadií odsud.“

 

Horatius Gnaeus Flavius, tak se velitel jmenoval, promiňte, ještě jsme ho nestačili v toku vyprávění vyprávění představit, se přemýšlivě zatahal za vousy. Mizí, co to tlachá, u Jova, že by nějaké druidské čáry. Spíše přebrali bragawdu, galského piva, v nějaké dobyté vesnici. Nebo jim někdo podstrčil odvar ze jmelí. Nu což, zbičoval, zbičoval. To nikomu neublíží, legionáře to jenom zocelí. Padesát stádií, za nějakých dva tisíce let, tomu budou říkat deset kilometrů, ale to přeci nemohu vědět. Nebo snad ano?

 

„Vyšleme jízdu, aby odřízla všechny ústupové cesty. Zablokujeme je. Jakmile vydám rozkaz, mohou tam být tak za půl dne. Počítám s tím, že se budou muset prodírat lesem, takže jim to nějakou chvíli potrvá. Pěchotě dám dva dny, nechci, aby útočili okamžitě po příchodu. Ať přespí v lese. A ať každou druhou hodinu vysílají posly do tábora, abychom věděli, jak boj probíhá.“

 

„Jak vypadá opevnění?“

 

„Ti bojovníci mají zkušenosti z Galie, podle toho, co říkali průzkumníci, se jedná o důkladné opevnění. Podobné tomu, jaké bylo na Alesii, než jsme odtamtud vykouřili Vercigentorixe. Ten kopec má dva vrcholy, na jednom je oppidum, na druhém asi svatyně, jak to bývá.“

 

Alesii Caesar dobýval skoro čtyři měsíce, ale obránců bylo více, to je pravda. Otázkou je kolik mají zásob. Za čtrnáct dní by mělo být po všem. Uprchlíky nechám být, ti už se k hranicím říše nepřiblíží ani omylem. Pak tak dva, dva a půl měsíce cesty zpátky, a kolem únorových Id můžeme být zpátky v Římě. Co se tam za tu dobu asi změnilo? Ještě dělá ten pekař v krámku naproti pretoriánským kasárnám to vynikající pečivo? Každý voják tam nakupoval. Když jsem ještě procházel výcvikem, lůza na nás z uctivého povzdálí pokřikovala chlebouni. Občas jsme jim nabančili, ale jinak jsem je nechávali. Nakonec nám to ani nevadilo. Chlebouni, musel se v duchu smát. Ach ty vzpomínky. 

 

„Kdo je vede?“

 

Pobočník se chvíli zamyslel: „Říkají, že nějaká žena.“

 

„Žena? Žádný druid?“

 

„Žena, pane. Druidy jsme už asi pozabíjeli. Sám jsem to jednomu udělal,“ pobočník se uchechtl.

 

Hlavně mi nelič podrobnosti, ty dobytku. Ne, dobytek je ještě slušný, zbytečně bych ho urážel. On má to zabíjení skutečně spojené se sexem, s chtíčem. Přítahl si ještě víc plášť k tělu, ale nebylo to zimou. Nejraději by mezi nimi vystavěl zeď. Pokud možno až do nebes. Ale to by se na mě rozhněvali bohové. Ano, bohové. Něco ho napadlo.

 

„Zavolej věštce,“ rozkázal.

 

Pobočník vyšel ze stanu a na odchodu posměšně prohodil: „Ten zase bude leštit znak legie. Stejně nic jiného nedělá A přepočítává peníze ve vacích.“

 

Konečně sám. Aspoň na chvíli. Ach Lívie, vím, že jsi se provdala. Když jsem se to dozvěděl, strašně jsem se opil. Druhý den jsem ani nedokázal vylézt na koně. Dva dny mě museli vést na káře, než jsem zase dokázal normálně fungovat. A jak jsem se pořád škrábal v krku husím brkem, abych to ze sebe všechno dostal. Brrr, to je odporné. Nechutné. Švihl ještě jednou otroka, klečel na čtyřech, měl v očích takový psí výraz. Takový oddaný. Vstal a kopl do něj. A ještě jednou. Vnitřně ho štvaly jeho nekontrolovatelné výbuchy hněvu. Ale nakonec nad tím mávl rukou. Počítat do deseti se mu už vůbec nechtělo. Taková ztráta času.

 

„Vypadni. Běž pomáhat pohřbívat mrtvé, tady tě k ničemu nepotřebuji.“

 

Otrok pomalu vycouval ze stanu. Ve vchodu se srazil s přicházejím věštcem a pobočníkem. 

 

„Nemehlo,“ vztekle zařval pobočník. Vytáhl spathii, krátký jezdecký meč, a na plocho ho přetáhl přes záda. Otrok se bez hlesu odpotácel. Ani nezakvičel, pomyslel si znechuceně důstojník.

 

„Nu, co nového hadači,“ otázal se Horatius. Upřeně se mu podíval do očí, ale on unikl ohledem. 

 

„Včera se blýskalo, pane. A hřmělo.“

 

„No a? Dáš si trochu vína?“ 

 

Věstci zazářily oči. Že jsem se tě ptal. Nalil mu vrchovatě a sledoval, jak si třesoucí rukou bere pohár. Trochu ukáplo na zem, než víno donesl k ústům a hltavě pil.

 

„A sedni si,“ ukázal mu na volnou sesli. Pobočník zůstal stát.

 

„Pane, odjeďme pryč. Mám předtuchu, neblahou předtuchu.“

 

„Ale jdi. Co ti řekly blesky,“ věděl, že není zbabělec, proto ho jeho chování překvapilo. Už jsme tady dlouho, proklatě dlouho.

 

„Věštění z blesků je rouhačství. Senát ho odsoudil.“

 

„Nechoď na mě s tou povídačkou. Moc dobře vím, že pocházíš z rodu haruspiků, etruských věštců z blesků. Tak přede mnou nehraj divadlo.“

 

Hadač si rozpačitě poposedl: „Blesky na podzim nebývají. Byl to div, zvláštní úkaz. Viděl jsem z blesku vyjíždět paní na bílém koni. Její dlouhé vlasy se temně blýskaly. Byla nahá. A překrásná.“

 

„Netlachej, pokud chceš ukojit potřebu, vezmi si nějakou otrokyni. Slib čistoty jsi nesložil, pokud vím. Co to všechno podle tebe znamená?“

 

„Blíží se Samhain. Dnes začíná. Otevře se svět mrtvých a galští bojovníci vyjedou z podsvětí na pomoc svým druhům. Ten blesk měl ještě bratříčka. Viděl jsem jak běží po korunách stromů a zastavil se u tvého stanu. Celý se na okamžik rozzářil a pak zhasl. Bylo světlo jako ve dne a nebyla zima, ale krásné léto. O úpatí lesa se tříštily vlny, takové zvláštní, ještě jsem nic podobného neviděl. Ty vlny tě nakonec odnesly, pane, daleko do moře, možná až k nebesům.“

 

„Věštíš mou smrt?“ 

 

„Ne, tvou smrt jsem neviděl. Odejdeš do jiného světa, pane. Už nebudeš mezi námi. Nevím, co se s tebou stane.“

 

Horatius se trochu ošil, jakoby jím projel náhlý elektrický náboj. Zívl. I když byl hadač opilec a rád švindloval v kostkách, měl ho docela rád. A důvěřoval jeho úsudku.

 

Pobočník si odkašlal: „Neposlouchejte toho blázna. Určitě upíjel odvar ze jmelí, co jsme ukořistili u toho druida. Čekám na vaše rozkazy.“

 

„Ne, odvar jsem pil naposledy před čtrnácti dny. A pouze ze studijních důvodů, chci pochopit druidskou mysl.“

 

„A být pořádně  v rauši, že ano,“ jízlivě mu do řeči vskočil pobočník. 

 

„Přestaňte se handrkovat, jako hokynářky na fóru. K věci,“ rázně zakončil jejich haštěření velitel. „Dobrá, oppidum nám mizí, po lesích se projíždí nahá tmavovlasá vestálka a já budu žít v jiném světě. Nedá se říct, že bych z toho byl dvakrát moudrý. Tebe,“ otočil se k pobočníkovi, „pověřuji velením v táboře. A ty, věštče, obětuješ kozla a budeš vzývat všechny římské bohy a bohyně, aby nám pomohli v rozšiřování kulturního světa.“

 

Oba podřízení se nadechli, ale Horatio je rychle uťal: „Žádné ale, je to rozkaz.“ Pobočník své zklamání ani nezakrýval. Zuřivostí svíral ruce v pěst a zhluboka oddechoval. Na čele se mu perlil pot z té námahy. Musíme mu přiznat, že to byl skutečný legionář, věděl, kde je jeho místo a koho musí poslouchat. Věštec se nijak netajil, co si o rozkazu myslí. Oběti nemají žádný význam, ať si říká, kdo chce, co chce. Ta druidská věrouka je podstatně propracovanější a logičtější. Bázlivě se podíval kolem, zda nejsou jeho myšlenky náhodou čitelné. Na okamžik se mu zdálo, že Horatius Gnaeus Flavius mu rozumí. Pronikavě mu pohlédl do očí, byl si tím skoro jistý. Ale velitel nehnul ani brvou.

 

„Velení výpravy přebírám sám. Jezdci nechť vyrazí do jednoho překapání klepsidry, pěchota po nich. Z první kohorty beru deset jezdců své tělesné stráže a okamžitě vyrážím na průzkum.“

 

On už toho má plné zuby, chce to skončit. Není fatalista, on se pevně rozhodl. Chce pryč z té mizérie, ať to stojí, co to stojí. Blesklo věštci hlavou a okamžitě si byl jistý, že tomu tak je. A on ve mně umí číst. Co to má, bohové, za dar.  Poprvé od doby, co ho znal, se Horatio na hadače usmál. Jeho oči byly teplé, dychtivé a žhnoucí, jako uhlíky ve vyhasínajícím ohni.

 

„Odchod. Splnit rozkazy,“ velitelovy oči byly zničehonic ocelově studené, chladné jako studna.

…

 

U Jova, kdyby tady byla alespoň nějaká kloudná cesta, pomyslel si Horatius. Kůň i on byli úplně rozedraní od toho, jak se proplétali skoro neproniknutelným lesem. Jeho stráž se mu sice pokoušela alespoň trochu ulehčit cestu, ale skoro k ničemu to nebylo. Cítil posvátnou úctu před mohutnými jasany, v nejhustších místech museli spoléhat na instinkt koňů, neboť neviděli ani na krok. Nořili se stále více a více do tmy. Obklopovala je, kdysi dávno je to děsilo, nezahlédli dlouhou dobu ani cípek oblohy, ani paprsek slunce. Tak husté to byly lesy. Ale už si na to zvykl. Přemýšlel, zda takové prostředí bude i v Cháronově říši, až zaplatí převozníkovi, aby ho odvezl na onen svět.

 

Najednou ho začalo jeho tělo svědit, jakoby na jeho kůži skotačili tisíce mravenců. Nebylo to nepříjemné, spíše takové zvláštní, neočekávané. Poslední dobou se mu to stávalo často. A také zjistil, že dokáže číst v myšlenkách lidí. Věštec to dnes pochopil, cítil to z něho. A byl si jistý, že se o tom nikomu ani nezmíní. I když se lízne a bude ji mít jako z praku. Třebaže u něho by to spíše bylo jako z katapultu.

 

Zaklel, vyhýbal se právě mohutnému kmeni stromu, chochol jeho přilby se zapletl do větví a ta spadla na zem. Úslužný legionář okamžitě seskočil a s pokorou mu podával přilbu. Na tom místě to byl docela bravurní kousek. V duchu mu zatleskal. Cítil z nich, že jsou mu cele oddaní, věří mu, váží si ho. Ale stále to nebylo ono. Měl je rád, svým způsobem, leč něco mu stále scházelo. Ach Lívie, to tlusté bankéřské prase jsi si brát nemusela. Přepych a luxus jsem ti nikdy dát nedokázal. Věčně na cestách, málokdy v Římě. Zarostlý, špinavý, prach válečných výprav a pach smrti, hluboce zavrtaný do pórů. Kdo jste to nezažil, nedokážete pochopit, že to nejde smýt, nejde to umýt, nelze se toho zbavit. Čas od času, znenadání, nečekaně, se rozněžnil a do očí se mu draly slzy. Kvůli takovým banalitám. Vůbec to nechápal. A hlavně si o tom s nikým nedokázal promluvit. Styděl by se před ostatními legionáři, byť u některých cítil, že mají podobné myšlenky. Ale něco takového říkat veřejně je nepatřičné, jsou přeci elitou, šiřiteli ideálů kulturního světa v zemích barbarů. Takovéto myšlenky si nemohou dovolit. Leč občas se skutečně zamýšlel nad tím, zda nejsou většími barbary, než ti, které sami barbary nazývají. 

 

Koně s sebou začali neklidně škubat. Už to ucítil i on. Kouř. Kde se tu vzal?

 

„Pane, Bójové zapálili les. Vědí o nás,“ suše konstatoval sotva pětadvacetiletý centurion, jenž se vyznamenal při bojích s barbary u Laugaricia. K jeho doprovodu se dobrovolně přihlásil. Chvíli váhal, zda ho vzít s sebou, nechtěl nechat centurii bez velitele, ale pak si řekl, proč ne, když chce. Pobočník si dokáže udržet kázeň sám, toho je schopný. Dokonce všeho schopný, pomyslel si.

 

„Jaké jsou rozkazy, pane?“

 

„Vpřed. Bójové by nezapálili celý les. Natolik si ho váží a uctívají, že by se toho neodvážili. Cestou zřejmě leží nějaká osada. Ano, vědí o nás, ale podle mne evakuovali vesnici a zapálili ji, aby nám nepadly do rukou zásoby, co nestačili odvézt. Zřejmě s útokem nepočítali tak rychle.“

 

Jezdci se hnuli kupředu, cítil z nich, jak je kouř a oheň přitahuje. Dává jim v tom bludišti alespoň nějaký cíl. Jenom jednou jsem viděl z vrcholu vysoké hory, daleko, předaleko, jak Galové zapalují kopec. Skoro se mi chce říct, za devatero pohádkami. Jsem dětinský. Ale což… Usadili se na druhém vrchu a čekali týden, dva týdny, než oheň uhasne. Pak si na tom spáleništi vybudovali oppidum. Neměli jsme tehdy dostatek sil, abychom je porazili. A začal padat sníh.

 

Sníh, za chvíli začne padat. Koně se v něm sice boří až po pás, ale ustanou boje, utichne řinčení mečů a svistot šípů, legie přezimuje v připraveném táboře. U táborových ohňů vyslechnete tolik neuvěřitelných historek, každý začne zveličovat a zveličovat svoje příhody, až nakonec věříte všemu. Jako malé děti. Miluji sníh, je takový neposkvrněný, čistý. A do té čistoty velmi rád močím. Bohové, co mě to napadá. Nejen jako barbar se chovám, ale dokonce jako pes si značkuji své území.

 

„Pane,“ vyrušil ho z přemýšlení další z legionářů. „podívejte!“

 

Sto metrů od nich se zvedla stěna ohně šlehající až k nebesům. U Jova, to je krása. To je nádherné. Červená, žlutá, občas modré plamínky u země. Divukrásné obrazce. Stěna ohně, bez konce, bez začátku. Bez tvaru a možná i… To není obyčejný oheň. Kouzla a čáry.

 

„Vpřed. Chtějí nás jenom zastrašit. Legionáři, kupředu.“

 

Věděl o sobě, že je paličatý a tvrdohlavý. Nerad se vracel zpět. Jeho doprovod tvořili ti nejlepší jezdci a bojovníci z legie. Ale i oni měli potíže ovládnout koně, kteří se plašili. Jeden kůň shodil svého jezdce. Uvláčel ho, umlátil jeho hlavu o stromy při zběsilém úprku. Další, kolikátý již. Musím se zeptat písaře, třeba to bude vědět. Samotného ho zajímalo, kolik ztratil mužů, v bitvách, na nemoci, na zranění. Tisíc, patnáct set. Možná, těžko říct. Stále mu to ještě připadalo jako slušný výsledek. Při svém prvním tažení ztratil přes polovinu svých mužů. Nelitoval je. Jsou to žoldáci, jako já, chmurně si pomyslel.

 

Najednou ho jeho doprovod přestal zajímat. Nestaral se o něj. Cosi ho táhlo vpřed. Ucítil to i jeho kůň. U Jova, vždyť ten kůň mi věří. Rozběhl se jak jen rychle to okolnosti dovolovaly. Z dálky, z velké dálky slyšel, jak ho legionáři volají. Úzkostné volání „Pane, pane“ se vytrácelo, až ho vůbec neslyšel. Zřejmě je krutě potrestají, že ztratili svého velitele. Pokud se z toho dostanou. Je mi to nějak jedno. Bohové, to je krása. Kůň s jezdcem proskočili stěnou plamenů.

 

Trvalo to věčnost. Nic neviděl, neslyšel, necítil. Kopyta bušila do ničeho. Ano, do ničeho, žádný pevný bod. Nic. Ale to si uvědomil až dlouho potom, dlouho po skoku do neznáma, když mu začaly docházet mnohé věci. I když ještě dnes se ptá, jestli skutečně alespoň něco pochopil.

 

Konečně. Nebo snad lépe počátečně? Ucítil, jak kůň cválá po pevné zemi. Obraz se začal zaostřovat, ucítil vůni slunečného dne, připadalo mu jako by všude kolem rostla mechově hebká tráva. Taková, po níž se rádi bosí procházíme po letní přeháňce. Skutečně, ocitl jsem se uprostřed léta. A mýtina, či jak nazvat to pohádkové zákoutí, se táhla snad do nekonečna. Ale ne, přeci jenom… Netáhla se do nekonečna, obklopovaly jí mohutné jasany, kývaly na něho silnými větvemi, vítaly ho. Skoro až k zemi se klaněly, zdálo se mu. A není to všechno pouhý sen. Co tady vlastně dělám… Začal být neklidný, měl to v povaze, stále někam spěchat, něco tvořit, dělat, ale hlavně ničit. Povzdechl si.

 

Uviděl studánku, malou, opravdou maličkou, pod lískovým keřem. Dostal chuť se napít, celou ji vypít, celičkou. 

 

„Jen se napij, neublíží ti.“

 

Otočil se za hlasem a uviděl jednorožce, bílého, opravdu bílého jednorožce, s jedním rohem. Určitě sním, určitě. Za chvíli přijede Cháron a převeze mne. K sakru, vždyť jsem si nevzal ani sestercius, ani obolus, čím mu zaplatím. Na jazyk se mu dralo Jovovo jméno. Chtěl ho požádat o pomoc. 

 

„Ten tady nepomůže, to není jeho svět. Dovol, abych se představil, jsem strážce studánky. A jméno ti ani říkat nebudu, stejně bys´ si ho nezapamatoval. A mohu ti prozradit, že ho k ničemu potřebovat nebudeš,“ chechtal se jednorožec, až se mu potěšením natřásal jeho jediný roh. 

 

„Jsem velitel XIV. legie, Horatius Gnaeus Flavius. Kde jsou mí muži, kde je oppidum?“

 

„Tady nejsi nikdo. A tví muži zůstali v jiném světě. Jo, a oppidum je za lesem.“

 

Prchlivý velitel tasil spathii. Takový úlovek mi budou v Římě závidět, nikdo jednorožce nikdy neulovil. Rozpřáhl se a chtěl mu setnout hlavu. Najednou nemohl, strážce studánky se na něho výsměšně díval. Meč mu upadl a legionář, jenž netušil, která bije, ho podrbal pod krkem.

 

„Jo, to je ono, tam to mám rád. A teď se napij, milý nikdo.“

 

Nemohl jinak, nerad poslouchal rozkazy, ale tentokrát mu nepomohla ani jeho silná vůle. Byl loutkou, cítil to a dovádělo ho to k zuřivosti. Někdo tahal za nitky a on jako stroj vykonával příkazy.

 

Kdyby tak měli alespoň víno nebo pivo. Ale vodu, obyčejnou vodu.

 

„Nehudruj a pij,“ děl jednorožec a potutelně se šklebil.

 

Skoro ani nesvlažil rty a na uklidňující se hladině studánky se začaly zjevovat příběhy z jeho života. Smrt, zabíjení, vraždění, hodokvasy, divoká milování. Viděl se poprvé očima někoho jiného. Nebylo to moc pěkné představení, v budoucnosti něčemu podobnému budou říkat televize a – jakmile se jim program znelíbí – přepnou na jiný a pak ještě a ještě a ještě. Až do zblbnutí. Ale to je ještě hodně, hodně daleko. Ale kdo ví, jak plyne čas v jiných světech, třeba to bude za mžik, třeba za milióny let, nebo nikdy. Tohle vypnout nemohu, musím se na to dívat, i když se mi nechce.

 

„Bohové,“ neudržel se hrdinný šiřitel kulturního světa.

 

„Nežvaň tady pořád o bozích, máme tady v zásadě jednoho a není to ani muž ani žena. Nejseš tak špatný, ale lepší stránky tvého života ti ukazovat nebudu. Zbytečně bys´ zpychnul. Jo, abych nezapomněl. Už tady bylo pár Římanů před tebou, ale nepřišli dobrovolně. Přinesli jsem si jejich hlavy s sebou z Galie a hodili je do té studánky. Přeci znáš naši víru alespoň natolik, že víš, v co věříme. Studánky jsou vstupy do jiných světů, jsou to průchody mezi světem vyřčeným a nevyřčeným. Hlavu považujeme za zdroj všecho myšlení a tvoření. Jakmile se ocitne v pramenu, předává vědomosti těm dole. Jo a taky tam házíme nějaké to zlato, co občas najdeme, aby se ty hašteřivé víly nepraly. Nevím, co na nich kdo vidí, ale vždy nosily jenom to špatné. To až ti vaši romanopisci z nich udělali pohádková stvoření. Ale o tom ty nic nemůžeš vědět, kdoví jestli se toho vůbec dožiješ, až začnou blábolit ty své nesmysly o tom, jak jsou víly dobrotivé. Megery to jsou, neříkáte to tak nějak v Římě. Koukám, že to s tebou ani nic nedělá, jsi to ale ťulpas.“

 

Už mu bylo všechno jedno. Ničemu nerozumněl, nic nechápal. 

 

„Co…co tady mám dělat?“

 

„Leze to z tebe jako z chlupaté deky. Jo, ty seš z Říma, tak raději z ovčího rouna, abys aspoň něco pochopil. Copak ti nestačí blaženost. Kochej se, buď v klidu. Já vím, ty to nedokážeš, ty pořád musíš někam chvátat, něco vyvádět. A je fakt, že až pochopíš, jak jsem starý, bude tě i ta blaženost nudit. Cítím, že chceš víc, to je dobře. A nečum pořád jako trubka, už mě tím nudíš, uvolni se, kámo. Do latiny ti to překládat nebudu, stejně nic nepochopíš. I když možná, kdo ví.“

 

„Jak...jak jsi starý?“

 

„Nekoktej pořád. Kde ses to naučil, v tvém životě jsem to neviděl. Jsem čas, stejně smrtelný jako ty. Jenom to vnímám trochu jinak. A v téhle podobě se mi docela líbí. Podrbej mě ještě pod bradou. To je ono, vidíš, na něco talent možná máš. Ale zatím jen na něco. Časem se to třeba spraví. Třeba.“

 

Dlouho mlčeli, čas i jeho společník. Byl vůbec čas? Zdál se mu jeho společník?

 

„Přestaň myslet. Už na tebe čeká.“

 

„Kdo.. kdo na mě čeká?“

 

„Zkus říct jednu větu normálně. Paní Jasaního vrchu. Vybrala si tě, líbíš se jí.“

 

„Kde ji najdu?“

 

„Roztáhnu kulisy a ukážu ti cestu.“

 

Les se rozplynul a legionář, jenž již nebyl legionářem a byl vlastně nikým, popatřil na kopec posetý vzrostlými jasany, na jednom vrcholu oppidum, na druhém snový zámek. Uprostřed, na úpatí mezi vrcholy, vytékala další studánka. Pod kopcem osad jak naseto, uprostřed moře zeleně je prozrazoval pouze kouř, tak skryté byly oku smrtelníka. A kolem dokola kopce malé vymýcené lesy a pole, pole plná obilí. To by bylo bragawdu. Zasnil se.

 

„Nepřemýšlej nad kravinami a jeď, už tě čeká. Znáš ženské, nerady čekají moc dlouho. Nebo někdy zase vyčkávají až moc dlouho. Jako čas o tom snad něco vím.“

 

Možná z otevřené brány, možná přímo ze studánky, vyrazila na bílém koni krásná, drobná dívka. Nahá, a skutečně překrásná. To, musíme Horatiovi – můžeme mu tak vůbec ještě říkat ? – přiznat, že o ženských tělech toho věděl poměrně dost. Byl jak u vytržení, když bílou klisnu hnala zlatavými lány a klasy obilí jí švihaly do kolen. Hltal jí očima, nemohl se hnout z místa.

 

„Tak už jeď, ty truhlíku. Možná něco pochopíš. Jo, a hlavně nezapomeň všude rozkřikovat, že seš legionář. Další hlavu do studánky házet už nechci. Ti dole by mohli pak být až moc chytří a ještě by mě přečůrali. Říká se to tak u vás, ne?“

 

Vyrazil, cestou necestou, hnal koně až do úplného vyčerpání. Už si myslel, že oba padnou, ale pořád je něco drželo, pořád měli dost sil, třebaže by jindy s sebou sekli při nejbližší příležitosti. A ona, překrásná, stále unikala. Nemyslel na nic jiného, stále vpřed, stále za svou tužbou, za svým snem. Třeba pomíjivým, třeba. Nemohl ji lapit. Jezdkyně to byla věru skvělá. Najednou se zastavil, nevnímal nic, nemyslel na nic. Poslední co zahlédl a uvědomil si, byly jak se na něj z denní oblohy smějí Plejády. Nemá to něco společného s plodností? Báby klevetnice to říkaly, když jsem se měl narodit. Jak to mohu vědět? Zastavila vedle něho, nevydala ani hlásku, jen oči říkaly pojď, pojď do pohádky.

 

Splynuli v jedno tělo, jednu duši, jedno srdce. Splynuli v jedno jediné jedno.

 

Zdaleka zazněl do pohádky smích jednorožce: „Nyní už víš, jaké to je honit se za myšlenkou, představou, přeludem. Nyní už víš, kde končí a začíná čas. Nezapomeň, že vše je skutečné. A světů jsou milióny. Nemusíš mě zabíjet, abys zastavil čas. Vůbec nic nemusíš.“

 

…

 

Gaius Antonius Rufus, pobočník a pozdější velitel XIV. legie, nechal pět legionářů, kteří se dostali z pekla plamenů, popravit. Blábolili takové nesmysly, že bylo lepší se jich zbavit. Při pohřbu byl Rufus rozmrzelý, oppidum i Bójové zmizeli. Mezi lidmi se vyprávělo něco o bojovnících spících v nitru hor, kteří vyjdou na světlo až bude zemi nejhůře. Ještě ten samý den dorazil do tábora spěšný posel, jenž přivezl rozkaz senátu ke stažení legie k Římu. Že by nějaké povstání? Uvítali je jako hrdiny, leč Rufuse mírový život nebavil. Odešel z legie, po 40 letech na to měl nárok. Cítil, že slábne, prohrával souboje s mladými legionáři, a to nedokázal přenést přes srdce. Nezahálel, práci si našel, dokonce takovou, jaká mu přinášela větší uspokojení než římské nevěstky. Organizoval naumachie, posadil gladiátory na lodě a pořádal s nimi námořní bitvy na Ficinském jezeře. Při tom posledním představení jich přišlo o život šest tisíc. To bylo úchvatné, to byla slast. Považoval se za skutečného umělce, lepší než ten brebta Ovidius, nebo Seneca. Těm jejich sračičkám vůbec nerozumněl. Byli to prostě blbci.

 

V legiích se později rozhojnil kult bohyně na bílém koni, Epony. Jedné vlahé noci, si na hlídce na samém Limu Romanu, na hranici, jež oddělovala kulturní svět od barbarských kmenů, povídali dva legionáři. „Včera jsem viděl Eponu, jak jezdí kolem tamtoho kopce,“ ukázal někam do dálky. „Člověče, připadalo mi, jakoby to ani nebyla ženská, ale legionář, takové ti měla držení těla, jakoby prošla výcvikem u pretoriánské gardy. Ale kost to teda je, to teda jo.“ Druhý ochránce kulturního světa zívl: „Něco se ti zdálo.“

 

Svět vyrčený tvoří pouhou částečku světa nevyřčeného. Za tenkou slupkou tohoto světa se nacházejí další a další světy. Nekonečně mnoho světů, příběhů, legend, pověstí. Možná jsme se těmito slovy prokousali kousek dál. Nikdy ale nepochopíme celek. Možná, snad, pokud by nebyl čas.

 

Smích jednorožce vyplašil křepelku. Letěla zvěstovat zprávu o nové bohyni. Nebo bohovi? Kdo ví, co stane se, když dva splynou v jedno jediné jedno. 

 

 

5. XI. 2006