Vážení přátelé,
rád bych Vám řekl něco málo o Slimákovi a hudbě, aspoň v rámci toho, co o tomhle tématu vím. Nejdřív něco, co mě napadlo obecně. Schválně zvažte, jestli to platí: Evokovat živého člověka ex post je těžké, zvlášť prostřednictvím textu. Naplno si to může občas uvědomit někdo, kdo už předtím psal o jiných lidech, které nikdy v životě nepotkal a potkat nemohl. A teď má psát o někom, koho zblízka znal, ale nikdy ho už nepotká. A teď už k věci.
Když se řekne Radio Classic, určitě si rovnou vybavím klasickou hudbu. Když se řekne jenom „klasik“, vybavím si Slimáka. I ta hudební reklama na kafe značky Macháček, kterej je prostě klasik po ránu, by se byla klidně mohla natočit se Slimákem. Byla by, řekněme trošičku míň komerční, trošičku míň uhlazená, ale určitě by nebyla nemuzikální. Slimák totiž rozhodně byl muzikální, i když se to málo ví. Tak jako byl ale Slimák svéráz skoro ve všem, tak byl v něčem taky svérázně muzikální.
Nejdřív to, v čem nebyl svérázně muzikální: na konci osmdesátek jsme všichni ze třídy a z vedlejší třídy poslouchali zhruba ty samý metalový kapely a chodili na úplně ty samý místní metalový kapely. V tomhle Slimák nijak nevybočoval. Leda v tom, že se mu taky zdálo, že je jich tady málo a chce to rozhodně aspoň ještě jednu. Nejen Craimonu (z toho se potom stali Distillery, a potom Sine Nomen) pomohl velice velmi. Sice možná nebyl úplně tím ideálním manažerem, protože se tak úplně pro manažerování nenarodil, ale s odstupem času si myslím, že k nám tím pádem vlastně typově naprosto dokonale zapadal. Studoval to manažerství tak dlouho, až z toho nic nebylo. Typičtějšího manažera jsme vlastně mít nemohli. U něj se hned na začátku taky konala první zkouška: suterén, ovčí střeva v lihu, kýbl místo bubnu a spousta nadšení. Slimák byl taky textařem prvního hitu s názvem Metalová studna. To bylo ještě v době, než se stal básníkem, zabýval se tehdy úplně jinými věcmi. Pro zajímavost aspoň refén: „V metalový studně metalovej zvuk, u metalový studny metalovej dav. V metalový studně metalovej zvuk, u metalový studny metalovej dav. Uá.“ Nicméně brzo potom se básníkem stal, i když už nepsal texty ke zpívání.
Tak. A včil dávejte pozor, co vám teďka řeknu. Jedna věc mě při vzpomínce nepřestává fascinovat: Slimák poslouchal ve svých sedmnácti a osmnácti všechny ty metalový příšernosti, jako my ostatní. Koupil si několik desek, které by vás strašily doteď, jako Titanic anebo Kern, kdybyste je včas nepřestali poslouchat. To byla taková doba, že co vyšlo hrozného, bylo potřeba si pořídit, tak byli lidi vyhladovělí. Ale pak se to rychle měnilo a Slimák měl někdy kolem roku 1992 a 1993 spoustu nahrávek progresivních kapel z poloviny osmdesátek. Od něj jsem měl první desku Dead Can Dance, od něj jsem měl stará elpíčka Cocteau Twins, včetně prachbídně sehnatelných singlů nebo zvláštní a dneska neprávem málo známé metalisty Savatage. Slimák měl na kvalitní podivnosti nos. Vlastně to všechno byly docela populární záležitosti, ale ohledně dostupnosti ještě pořád v rámci hluboké alternativy. Pokud si dobře vzpomínám, byl první, kdo v Poděbradech propagoval Primus. A on ty desky nejen měl nahrané, on je i poslouchal. Ale pokud dobře vím, tak ze všeho nejradši měl Sonic Youth. Kdybych chtěl tvořit legendu, tak řeknu, že jsme Dirty Boots hráli kvůli němu. Ale to bych kecal, takže to neřeknu. Nicméně podle toho, jak vždycky tančil, se mu to určitě líbilo. Tanec je další taková oblast, kde byl Slimák svéráz, ale o tom dál nic, tanci nerozumím vůbec.
A teď dávejte ještě jednou pozor, co vám řeknu. Slimák byl sám aktivní muzikant, konkrétně kytarista. I v téhle oblasti se držel svého svérázného přístupu a postupoval jako autodidakt. Styl nazval „satrián“ a všichni to bez problému přijali. Zásady byly nejspíš poměrně jednoduché, pozorovateli zvnějšku se to mohlo jevit takhle: žádná pravidla nejsou. Zvlášť potom, kdy na koncertě v Pátku proběhl výjimečný experiment s nerespektováním základních fyzikálních zákonů. Ukázalo se, že fungují. Slimákovu elektrickou kytaru nezapojenou do elektriky opravdu nikdo neslyšel, včetně Slimáka. Nejsem si už jistý, jak se tehdejší uskupení jmenovalo, ale pokud si dobře vzpomínám, pokus o kapelu nesl název „Divný lidi“. To se mi moc líbilo a líbí se mi doteď – kdo už má dneska smysl pro zkratku a hyperbolu? Slimákův smysl pro zajímavou a někdy i výstižnou zkratku mohl posoudit kdekdo na všemožných čteních. Já dodávám jednu věc: jedna Slimákova, dneska asi už nedochovaná báseň z jara 1991, se jmenovala „Věnováno jí a dni při němž“. Mělo to i další text, ale název je podle mě básní sám o sobě, nic dalšího už není potřeba.
Na závěr taková drobnost, taková úplná blbost. Uvažovali jste někdy nad tím, jestli je Neil Young podobnej někomu tady z okresu? Kdyby vás nikdo nenapadal, tak já bych už dávno o jednom člověku věděl. Ale nikdy by mě nenapadlo, že ho ten starej kanadskej kocour přežije.