Básně

Nevěřím v boha

Nevěřím v boha na oblaku,

co ze Země má krásný míč

a s Ježíšem si dává páku

v ráji dřevěných holubic.

Nevěřím v boha ukrutníka,

co pořídil si dlouhý bič

a tak za každý pád pyká

i ten, kdo neudělal nic.

Nevěřím v boha, který kašle

na drahou lidskou svobodu

a na paměť své slávy zašlé

má papuče, je v důchodu.

Můj Bůh je totiž stále činný,

můj Bůh je Láska, On je Král,

On odpouští nám naše viny

a dává sílu dojít dál.

Můj Bůh je jako nikdo jiný,

On zkrátka JE TEN, KTERÝ JE.

On nespáchal nic z naší špíny,

je pro vždy Bohem naděje.

Je umělec a fakt má talent,

je krásy všeho původce.

Bez něj by svět byl věčný advent,

bez květů, lásky, ovoce.

Můj Bůh je Bohem příliš blízkým,

že se až zdráhám pomyslet.

Když očistím si svoje pysky,

tak náhle cítím jeho ret.

Můj Bůh je Bohem Abraháma

i Izáka a Jakuba,

můj Bůh je víc než všechna sláva,

co svět ti sebral nebo dá.

Můj Bůh je pravdivý a pravý,

je Pravda sama, Život sám,

je Cesta má, a tak ho zdravím,

tak strašně šťastný, že ho znám.

(2015)

K čemu je kostel?

K čemu je kostel, když neprší a věž je prázdná,

k čemu je kostel – loď na hranici vzduchoprázdna,

k čemu je kostel, když člověk pospíchá,

k čemu je kostel v světě bez ticha.

Je tady, aby překážel na cestě do školy i k soudu,

na cestě do práce i na nádraží,

je bariérou těm, kdo do ní vráží,

zůstává otázkou k čemu je dnes a tady?

Je to jen hrobka zašlých časů?

Je tady městu pro okrasu?

Je připomínkou zašlé slávy?

Náhrobkem pro lidské pávy?

K čemu je kostel, co se tam prodává?

Co se tam nabízí a vystavuje?

Kdo se tam shází a kdo propaguje?

K čemu je kostel, koho prezentuje?

Je to dům – domek rodinný,

jen na věži má hodiny.

Je tady, aby připomněl, že Zem je jenom nádraží

a proto kostel překáží,

abys měl čas se zamyslet, co neskončí, až skončí svět,

až zhasne tvoje lucerna.

K čemu je kostel?

Otázka dotěrná. 

Kdo jsem já?

Kdo jsem já?

Jsem špetka prachu, co ležela v stínu?

Jsem trocha vody slitá na vteřinu?

Jsem držák na květinu,

stroj na výrobu sýrů?

Jsem stroj na učení, co nejprve se učí?

Jsem jednotka účetní i statistická?

Jsem mluvítko, co občas mlčí?

Jsem jenom zvíře, rasa lidská?

Jsem ranec vášní zauzlený?

Jsem mozek v lihu naložený?

Jsem rozhodnutí jedné ženy?

Jsem balík špatně doručený?

Tak se ptám a nemám slova,

na věky lze se takto ptát,

však pravda nehledá se znova,

ta vedle nás jen může stát.

Jsem darem Lásky,

obraz její,

Té, jíž se hvězdy uklánějí

a andělé padají v prach.

Jsem darem sobě darovaným

duch můj má původ v Jeho dlani

jsem Boží jako Adam sám.

Nemám křídla, žábry, kly,

nekvetu, když se rozední,

neumím zpívat s anděly,

však v duši mé ta touha zní:

být obrazem, být Trojicí.

Mistr Jan

Víru v Boha jsme právě prodali na trhu s otroky,

jeho akcie stejně klesaly, tak ať se potopí,

Pravdu už dnes nikdo nehledá,

tak proč ji hlásat dál,

přece pro ni už srdce nehoří,

tak jako kdysi Jan.

Lásku zapřeme v menším tunelu

a budem zpívat dál,

vaše poznámky smetu ze stolu,

já si jen nahrabal.

Tak už přestaň sázet lásku,

vždyť svět se točí dál.

Naordinuj si menší procházku

pod dub, co stojí tam

a zdá se plný provázků,

co smyčky mohou být,

život tvůj nevisí na vlásku,

to smrt tam může být.

Síra divně smrdí z tunelu,

kde prachy chceme brát,

tak ať už jednou pro vždy shoří,

jednou a pro vždycky,

kdo pravdou prachy boří

a píše básničky.

Kázaní jeho zpupná,

ať navždy umlknou,

vždyť pravda není nutná

ať chodí pod kutnou.

Nebo ji radši spalme

ať rozpadne se v prach

a naše pikle tajné,

zas utají váš strach.

Jak chcete spálit pravdu,

kde schovat její zář,

vy hrobníci Páně,

kde pohřbít Jeho tvář?

Troufám si drze otázky klást

já nepodobný mu v ničem

krom svojí postavy.

Teď na obloze září

do všech stran svatý kříž,

Čtu bázeň ve všech tvářích,

To začíná … však víš.

Však já zkusím se tvářit,

že neděje se nic.

Snad peníze jsou věčné

anebo ještě víc,

však náhle polnice zahřmí,

Né, tohle není lež,

a vše se rázem zhroutí,

jak Babylónská věž.

Vzdám chválu Hospodinu,

a nebudu se ptát,

zda zítra nezahynu,

zda smím a zda mám rád.

Poslední z hloubi činů,

já rovně zkusím stát

a pravdu Páně hřát.

My žijem

My žijem jako v pralese

a každý jenom třese se,

jak jeho život skončí.

Nemáme velkou útěchu,

a tak tropíme neplechu,

venku anebo v pelechu,

tak jak se nám to hodí.

My z roku na rok jde dál,

v tom koloběhu bez fanfár,

pracovat, jíst a trochu spát,

když dopřeje to stát.

Jsme unavení od řečí,

a ticho též nám nesvědčí,

kdo tohle někdy vyléčí,

kdo ruku svou nám podá.

Podá ji ten a zas onen,

co spásu věčnou nabízí,

co tuneluje a než zmizí,

mu preference rostou.

Zas slibují ráj na zemi,

ráj obsypaný třešněmi,

kde znesvětili vážení

i slovo svaté Panny.

Však přesto zase po roce

my budem slavit Vánoce,

i když už voda v potoce

prakticky žádná není.

Bůh s námi zase zatřese

a my na známé adrese

pod klenbou, co lež nesnese,

zas zazpíváme Pánu.

Pánu, co přišel do chlíva,

kde dobytek ho zahřívá,

se mohu přidat taky já,

a cítím, že sem patřím.

Bůh s námi v naší bídě je,

On přišel, On zde kraluje,

On neopouští věrné své

a nevěrné On hledá.

A jeho úsměv na tváři,

zas obličej můj rozzáří,

svoji tvář skláním k oltáři

a vím, že je tu s námi.

Je s námi v naší únavě,

v práci a taky v zábavě,

On zaláskován bezhlavě

do svých ubohých dětí.

Je jediný, kdo zachrání,

kdo nepřináší selhání,

kdo nelže v divném tlachání,

kdo pokorné má srdce.

Kdo podává nám ruku svou,

tu ruku věčně děravou,

aby nás světa zahradou,

dovedl mezi světce.

Ne, nepatříme do nebe,

a přesto nás tam s láskou zve,

a řekl, že jsme přátelé,

a představil nás Otci.

Tohle je moje naděje,

taková moje víra je,

my pozvaní jsme do ráje…

- koledy budem zpívat.

Narnie

Je zima bez Vánoc,

Zlo vládne nad krajem

jen závist, zášť a zlost

je předepsána všem.

Jak dobro probudit,

když Aslan odešel,

je hrozné tady žít,

když Jadys vládne všem.

Chceme se dobře mít,

tak jako Edmund sám,

nechceme ublížit,

nechceme bojovat.

Však kdo nás zachrání,

když zrada vítězí,

když Zlem jsme pozváni

k tak sladké večeři.

Jak sebe přemoci,

nad svým zlem zvítězit,

snad síla proroctví

i nám dá lépe žít.

Ne, není naděje,

já už se nezměním,

ta zima horší je,

já nepřekročím stín.

Už slyším rolničky,

to Jadys na saních

mne dohání a ví,

že utéct nestačím.

Však náhle uslyším

- sto let i po roce -

to přání, které zní

mým uším přesladce:

Veselé Vánoce,

veselé Vánoce!

Moc zla už zeslábla,

sám Aslan přichází,

v oběť svůj život dal

a přesto vítězí.

Teď mocná armáda

už táhne po kraji.

Kdo ale zvítězí na samém okraji?

Kdo bude králem mým?

Komu své srdce dám?

Vím, Aslan zvítězí!

- však bude i můj král?

Proč?

Proč vlastně ještě slunce svítí

na svět, kde chybí tvoje tvář?

Proč listí stromů barvu mění?

K čemu je všeho světla zář?

Proč mraky po obloze plují?

Nemají směr a neví kam.

Proč ještě ptáci poletují,

když ty už nevrátíš se k nám?

Jaký má smysl mši tu sloužit,

když ty už misál nevezmeš?

Proč musel umřít, ten kdo měl žít?

Jen nechci slyšet žádnou lež.

Dnes zbožné řeči nechte doma

a zkuste mlčet přátelé.

Dnes ptám se samotného Slova

a je to drzé, troufalé:

Byl nějak lepší ten kluk z Naimu,

svatější dcera Jajrova?

Měli jsme my snad méně zájmu?

Modlitba byla jalová?

A do mých příliš drzých řečí,

najednou zazní jasný hlas,

je hlučný ale nezaječí

a volá tebe, mne i nás:

A dá mu jméno Emanuel – to je Bůh s námi.

Bůh s námi v radosti i bolesti,

Bůh s námi ve štěstí i neštěstí,

Bůh s námi ve zdraví i v nemoci,

Bůh s námi v životě i ve smrti,

Bůh s námi včera, dnes i na věky.

ŽENA

Pomalu se zdáme zbytečnými sami sobě

a divná chmura zas nás napadá.

Kdo ví, zda už vlastně nejsme v hrobě.

Nikdo se totiž radši nezeptá.

Chcem´ něco udělat a nevíme, co počít.

Činnost se často mění v nečinnost.

Chcem´ něco dokázat a nevíme, kde začít,

a máme všeho asi tak právě dost.

Tak jdeme k ženě, no řekněte, co zbývá,

kterýpak přítel nás může utěšit,

když nestačil by ani korbel vína,

aby nám bylo o kapánek líp.

Tak jdeme k ženě pro něžné pohlazení,

do klína položit tu hlavu ztrápenou.

Říkám vám nad dámu teď není

a zvlášť ne nad tu nad jiné vznešenou.

Pláčem jí do dlaní a koukáme kam hledí,

na koho že se skrze nás usmívá,

před chvílí myslel jsem, že tu nikdo není,

ale teď vidím, že hledí na Syna.

Jsme její děti, jež tak často hladí,

na dobrou noc nám pusu přijde dát,

a jestli někomu náhodou to vadí,

no tak má smůlu, já mám ji rád.

Maria svatá, panno, matko, ženo,

milostí plná, láskou zářící,

do ucha pošeptej mi svého Syna jméno,

abych zas věděl kam až dojít chci.