Básně

 
 
Slova
 
Vím o tobě tolik,
že víc bych vědět nemusela,
to vědění mě zužuje
jak malá vlhká temná cela.
 
Rozedřels mou bílou pleť,
všemi těmi svými slovy,
a místo šperku na můj krk,
nasadils mi jen okovy.
 
Myšlenky, co mám v sobě,
připomínaj hnusný stvůry,
je mi, jak když ležím v hrobě,
a mám svý děsný noční můry.
 
Kdyby slova byla vítr,
jen lehkej letní vánek,
dýchalo by se mi lehce,
a vrátil se mi spánek.
 
Jenže slova nejsou vítr,
jak sám asi dobře víš,
jsou jak těžký kamení,
a táhnou mě jen níž a níž,
až na dno,
kde pravda pramení.
 
 
 
 
 
Všechno
 
Jsi mých padesát odstínů šedi,
jsi zlatý křížek, ne ten z mědi,
jsi voda, co mě vláhou sytí,
jsi síť, do které se ráda chytím.
 
Jsi pro mě cesta trnitá,
jsi eso, karta odkrytá,
jsi vzdálená vesmírná soustava,
jsi z románu života nejvýraznější postava.
 
Jsi jak známá fyzikální definice,
jsi vzduch, co potřebují moje plíce,
jsi jak v dáli slunce zář,
jsi záhadný jak Freudův snář.
 
Jsi vlastně všechno,
všechno, čím lze být,
jsi vlastně všechno, co bych chtěla mít.