Básně
MALÁ PODZIMNÍ SADA
HODINY
Jdou hodiny jdou,
tikot jehel v husí kůži,
ukřivděný přítel za hlavou
připomněl se mi
a klová.
Maelström nástěnný,
v něj se hroutí oceán,
z něj noci vyskakují
na podkovách
s měsíčními zářezy.
Ať hodiny plynou,
stále nejsi za vodou,
jdou hodiny jdou a kam -
co z tebe odnášejí?
Ptám se toho dítěte,
chyceného v houští paměti,
na chalupu s viklavými vrátky,
čarodějův komín, okna a v nich tlapky vlídných lamp,
a slunce na křesadlech rozeklaných borovic.
Jdou hodiny jdou,
co jimi řídnou oka sítí,
najednou chceš pozpátku
živit se drobty, které nechaly ti.
Škoda mluvit o zloději!
Jdou hodiny jdou
a kyvadlem se smějí.
VEČERNÍ LARGO
Čaroděj večera si volá publikum,
volánek po volánku vrásky načechrá
na čele mém, jsem letos proti soumrakům
proklatě sám a zmáhá mě ta nádhera,
krvavou palbou přes palety vyvěrá,
do očí šlehá jako biče prasklých strun.
Přijď jednou ty a čarami svých dlaní ztlum
ostří, jímž luna hledá sestry v sekerách.
Proklatě sám proti té vzletné armádě
na azurových polích padlých mraků,
po kterých zlacinělo slůvko poklade,
nabral bych jiné bohatství a kde je?
Poznám, až zdvihnu pohled od šarlachu
k tvým řasám, které zastřou čaroděje.
BABÍ LÉTO V POLABÍ
Podívej, po roce podzim na pochodu,
stromy na ramena berou jeho drábi,
vysokou chuť trávy zkouší zuby hrábí,
akord větru rozkládá pod listím vodu,
po roce se ptáš, odkud ten zápach znáš,
uhodil tě první, nastav druhou tvář
vrásce, která rýsuje se v Labi.
Zlaté vlasce vábí na poezii -
máš milenku smrt a miluješ svůj zánik,
hraješ na stín ve vrbách rekviem za den.
A když večer o útesy úsměv rozbíjí,
bolest z hloubky doznáš jako voda pěnu,
pospěš lepit suchá křídla k troufalému
letu, jsi zván Ikarovým listopadem.
Kráčím s vánkem, v patách umírání pomalé,
s hlavou k zemi bloumám k tobě, Daidale!
- V slávě shazování vzpomenete si,
jak jste na vějičkách hodin slabí,
přesto necukejte sebou z hrůzy, aby
nepozbylo půvab, až se za vás pověsí
léto vzletně shrbené - to léto babí.
MŮJ PŘÍTEL PODZIM
Můj přítel podzim se ozývá:
- Jsi sám? Potom jsme sami dva! -
A rukou větru mi poroučí:
- Pojď věšet naušnice pavoučí
větvím, ve kterých žije smrt jiskřivá.
Klaňte se lípy, kaštany i duby,
na bubny tlučou barvy k popravě,
budete jednou jako prkna podpalubí
o suché cestě do záhuby
při modrém šumu vyprávět.
Dnes ještě stojí stožáry,
pod kůru sáham stromu na paměť
a tisknu ucho k hrudi hudby,
on objímá mě něhou - čí?
Můj přítel podzim ví.
VYPROŠŤOVÁNÍ
Dnes vyrazíme za podzimním hříchem
pod habry jak trupem překocené lodi,
chřestění těchto křtitelnic je tiché,
stůj, neříkej nic a jen dýchej
dnes přišli jsme se znovuzrodit
naruby večerem, hedvábně dýchej
za nás a za kaštany v parcích,
které pouštějí krev v šupinách
do nejchladnějších pater tmy,
a za mráz, který bydlí v přízemí,
a za bolest,
co ji odkládají malomocní
v šatnách před Labutím jezerem,
za obraz vesmíru,
který ani hřeby hvězd
do rána neudrží v lidských očích.
Dnes vyrážíme za podzimním hříchem,
a jsi-li ještě plachá, stůj a zkus
bez plachet vítr nabrat,
jak to umí suché křtitelnice.
I za ně dýchej do mých úst,
i za Pompeje, za popel,
který své děti hřeje
jak Fénix křídlem posmrtným.
Dnes přišli jsme se znovuzrodit
do krve rána,
a proměněni na přístavy,
kotvíme v sobě tichem nalezených lodí,
a jsme tím, za čím i ptáci
vyvracejí hlavy,
jak vyrostli jsme
hříchem podzimním.